Vláda zveřejní rozpočet na rok 2026, letos hospodaří nejlépe za posledních šest let, díky růstu ekonomiky, mezd a spotřeby. V příštím roce už to ale platit nebude, ozdravování veřejných financí ustane, lidé v Česku se musí připravit na nové daně

Vládě se v prvních sedmi měsících letoška dařilo hospodařit v nominálním vyjádření dosud nejlépe za celé období od roku 2019. Koncem července vykazovala schodek zhruba 168 miliard korun. Ještě výraznější je tedy zlepšení hospodaření ve vyjádření reálném, tedy po zohlednění vysoké souhrnné inflace let 2019 až 2025, či po zohlednění růstu hrubého domácího produktu, k němuž v uplynulých šesti letech došlo (jeho růst už v sobě vzestup inflace zahrnuje, vycházíme-li z nominálního údaje k HDP). To svědčí o pozvolně pokračujícím ozdravování veřejných financí. V poměru k HDP by letos měl deficit veřejných financí činit 1,9 procenta, což je rovněž nejlepší výsledek od roku 2019. Je to příznivý údaj, a to i přesto, že jej znatelně vylepšují přebytky krajů a obcí. 

Příjmové straně rozpočtu svědčí růst ekonomiky, zejména pak spotřeby domácností. Díky nim, díky související vyšší ekonomické aktivitě a růstu mezd, stoupají příjmy z pojistného na sociální zabezpečení, které jsou meziročně o takřka deset procent vyšší, ale také inkaso daně z příjmu, ať už fyzických či právnických osob – to v daných případech roste meziročně o zhruba 14, resp. 11 procent. Rostoucí spotřeba pak podněcuje silný růst inkasa DPH. Daňový výběr nakonec podporuje také konsolidační balíček, jenž je v platnosti od začátku loňska.

Vláda zejména v posledních dvou letech těží z uklidnění makroekonomické situace. Takže nelze bez dalšího srovnávat dokonce ani ukazatel veřejného zadlužení v poměru k HDP v jednotlivých letech tolik pohnutého období 2020 až 2023.

V prvních dvou letech tohoto období zhoršovala poměrový ukazatel pandemie covidu, která kvůli restrikcím v oblasti průmyslové výroby, služeb, dopravy či turistického ruchu snižovala HDP, přičemž si zároveň vyžadovala markantní navyšování veřejných výdajů na podporu „stojící“ ekonomiky a její zaměstnanosti. V roce 2020 se HDP v Česku propadl nejvýrazněji v celé historii země, dokonce ještě více než během globální finanční krize roku 2009. Přesto se podařilo zajistit, že nezaměstnanost výrazněji nestoupla. Což je rozdíl oproti letům globální finanční krize, kdy i přes přece jenom o něco méně výrazný propad ekonomiky nezaměstnanost stoupla nakonec až k úrovni deseti procent. Těžko by takovéhoto stavu bylo v letech pandemie dosaženo bez citelnějšího zadlužení, které navíc ještě muselo nastat v situace zastavené ekonomiky, tedy výrazného propadu HDP (propadu v porovnání se situace, kdy by žádná pandemie neudeřila). 

V letech 2022 a 2023 zase inkaso státu snižovala neochota Čechů utrácet v čase mimořádně vysoké inflace, způsobené převážně vývojem v zahraničí, konkrétně na světových a evropských energetických trzích, jež se v turbulenci ocitly v důsledku invaze Ruska na Ukrajinu a jeho příprav na ni už roku 2021.

I tak však platí, že trvaleji největší „sekeru“ do českých veřejných financí zatíná v celém období let 2021 až 2025 takzvané zrušení superhrubé mzdy z konce roku 2020. Toto faktické snížení daně z mezd zaměstnanců ze zhruba 20 na 15 procent – prosazené společně částí stran současné vlády a částí stran současné opozice – připravuje jen letos veřejné rozpočty o zhruba 150 miliard korun. V podobném rozsahu je ochuzovalo pochopitelně i v minulých letech.

V letošním roce by se ovšem i tak konečný schodek státního rozpočtu měl vejít do plánované výše 241 miliard korun. Nebýt zrušení superhrubé mzdy, Česko by tak letos pomalu mohlo hovořit o vyrovnaném hospodaření, neboť kraje a obce budou hospodařit opět přebytkově. V letošním prvním pololetí vykazovaly přebytek zhruba 65 miliard korun. Pokud by tento přebytek platil pro celý letošek, pak při jeho součtu s možným inkasem ze superhrubé mzdy, jestliže by stále existovala, dospíváme k sumě zhruba 215 miliard korun. Která je jen o 26 miliard nižší než letos plánovaný schodek státního rozpočtu, oněch 241 miliard korun. Schodek veřejných financí v rozsahu nízkých desítek miliard by už znamenal v podstatě vyrovnané hospodaření státu, alespoň tedy v poměru k HDP, který má letos nominálně činit 8454 miliard korun, jak praví nejnovější prognóza ministerstva financí.  

V příštím roce se ale několik let probíhající proces ozdravování veřejných financí zastaví. Ministr financí Zbyněk Stanjura už koncem června uvedl, že v příštím roce se schodek státního rozpočtu zřejmě vyšplhá až k úrovni 280 miliard korun. Tento údaj by měl potvrdit dnes zveřejněný návrh státního rozpočtu na příští rok. Schodek by tak byl o zhruba 40 miliard vyšší, než je jeho letošní nejvyšší možná plánovaná úroveň. Pořád je ale možné, že v poměru k HDP se i v roce 2026 udrží na letošní předpokládané úrovni 1,9 procenta, vždyť nominální HDP má v příštím roce stoupnout o 378 miliard korun, na 8832 miliard korun, jak plyne dále ze zmíněné nejnovější, srpnové prognózy ministerstva financí. V částce 378 miliard dodatečného výkonu ekonomiky roku 2026 by se zkrátka dodatečných zhruba 40 miliard nového schodku státního rozpočtu mohlo „schovat“, aniž by se poměrový ukazatel veřejného zadlužení k HDP zhoršil. I tak se tedy zřejmě zastaví zlepšování tohoto poměrového ukazatele uplynulých let.

Klíčové důvody vyššího schodku však lze jen těžko zpochybnit – jsou jimi nutnost vyšších výdajů na zbrojení a také úvodní kroky v rámci výstavby nových bloků dukovanské jaderné elektrárny. Oboje posiluje bezpečnost občanů České republiky, ať už tu bezpečnost před vnějším ohrožením nebo energetickou.

Vyšší výdaje k zajištění bezpečnosti dávají smysl. Přesto však i kvůli nim může nastat roku 2027 kolize se zákonem. Národní rozpočtová rada upozorňuje, že se v tom roce bez další konsolidace nepodaří naplnit zákon o rozpočtové odpovědnosti, jenž pro rok 2027 vyžaduje strukturální schodek nejvýše 1,25 procenta HDP. Bude tak podle ní třeba právě dalšího konsolidačního úsilí.

Pod pojmem „další konsolidační úsilí“ si ovšem realista musí minimálně z nemalé zčásti představit zvyšování daní.

Půjde navíc o zavádění či zvyšování jiných daní, než jsou ty, které budou nejspíše od téhož roku zavedeny v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Emisní povolenka pro domácnosti vlastně z hlediska běžného občana představuje také daň. Bude kvůli ní platit více za benzín či naftu u čerpací stanice nebo za vytápění svého bytu. Inkaso z této de facto daně je však při svém využití celkem přísně účelové vázáno. Takže i když jde fakticky o daň z hlediska občana, nikoli z hlediska českého státu, jemuž do využití takové daně bude notně mluvit Brusel. Emisní povolenky pro domácnosti jsou totiž „daní“ celounijní.

A protože Česko nebude moci využít povolenky pro domácnost jen tak, na co se mu zamane, bude vedle této daně muset zhruba v téže době, v příštím volebním období, zavést daně další, případně dále zvýšit ty stávající. Vedle vyššího daňového zatížení benzínu, nafty nebo vytápění bytu – v podobě emisní povolenky pro domácnosti – se tak dost možná dočkáme třeba zbrusu nové daně z cukru, tedy zejména ze slazených nápojů, kterou již nyní někteří tuzemští politici vytahují. Výhodou daně z cukru je z hlediska politika to, že se při jejím zavádění může zaklínat starostí o zdraví občanstva. Jde samozřejmě o starost dojemnou, neboť peníze z daně z cukru skončí na stejné hromádce jako většina daní jiných – výjimku představují třeba právě daně v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Takže politik bude mít poměrně vysoký stupeň volnosti v nakládání s inkasem daně z cukru.

Ovšem nenamlouvejme si, že titěrné inkaso potenciální daně z cukru bude představovat dostatečné konsolidační úsilí, na jehož nutnost upozorňuje Národní rozpočtová rada.

Bude třeba dalších kroků. Další konsolidace. Dalšího zvyšování daní, které se v posledních letech vlastně takřka stalo synonymem konsolidace. Anebo povážlivého prohloubení dluhu.

Počítejme. Během deseti let bude Česko muset navýšit své výdaje na obranu na 5 procent HDP, jak zní klíčový závěr summitu NATO z tohoto týdne.

Ministr financí Stanjura přitom současně koncem června uvedl, že pro příští rok bude žádat zvýšení obranných výdajů na 2,3 procenta HDP. Dopočtěme, že každý rok se pak budou muset navyšovat průměrně o zhruba 0,3 procentního bodu, aby se „stihla“ pětiprocentní úroveň do roku 2035. To znamená, že Česko by například roku 2030 mělo dávat na obranu 3,5 procenta HDP.

Do roku 2030 tak Česko zřejmě navýší své výdaje na obranu z letošních necelých 161 miliard korun na nějakých 355 miliard korun. Česko tedy bude muset navýšit oproti letošku svůj rozpočet na obranné a související výdaje v nominálním vyjádření o 120 procent. O takřka 200 miliard korun. Nominální hrubý domácí produkt ČR má totiž dle letošní dubnové prognózy Mezinárodního měnového fondu činit roku 2030 necelých 10 146 miliard korun.  

Bez další konsolidace, tedy snížení strukturálního schodku, se tak už jen z důvodu navýšení výdajů na zbrojení může do roku 2030 nominální schodek státního rozpočtu ČR nebezpečně přiblížit hranici 500 miliard korun. Navíc, pokud dojde do té doby k nějaké další krizi typu globální finanční krize nebo pandemie covidu, hranici 500 miliard korun schodku ročně státní rozpočet dost možná i velmi výrazně překročí.

Kvůli pokračujícímu stárnutí populace bude ovšem současně dramaticky narůstat pnutí v oblasti výdajů na důchody či zajištění veřejné zdravotní péče. Navíc bude třeba – kvůli povolenkami a Green Dealem vynucenému odchodu od uhlí – zásadně proměnit energetický mix Česka. Nejde rozhodně jen o investice do nových Dukovan, ty ostatně v roce 2030 nebudou ještě ani zdaleka hotové. Bude třeba dalších investic, například do paroplynových či plynových elektráren. Nebo do zajištění vyšší robustnosti přenosové soustavy, jejíž celoevropskou nedostatečnost – nedostatečnost tváří v tvář nárůstu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny – odhalil obří dubnový blackout ve Španělsku.

Náklady Green Dealu EU vyčísluje Národní rozpočtová rada v období do roku 2030 v ČR na 1,3 bilionu korun. To je při rozpočtení na léta 2025 až 2030 průměrně nějakých 220 miliard ročně. Jde o další peníze, které zatíží českou ekonomiku a zhorší její konkurenceschopnost ve světovém měřítku, což se přenese do nižšího daňového inkasa české vlády.

O to více se tedy budou muset zvedat daňové sazby pro české občany či zavádět daně nové.

Je tak i proto vysoce pravděpodobné, že do roku 2030 musí dojít k masivnímu nárůstu daní v Česku, „daňové smršti“, nebo dojde k masivnímu nárůstu zadlužení České republiky. A tím pádem fatálně zhoršenému stavu české veřejné kasy při vstupu do 30. let, které přitom budou z hlediska dopadů stárnutí populace na veřejnou kasu daleko kritičtější než současná dekáda, jež je z tohoto hlediska ještě stále jen „procházkou růžovým sadem“.

Z uvedeného je vskutku zřejmé, že nelze mít vše najednou. Nelze mít při elementárně ukázněném hospodaření eráru současně uspokojivé důchody a dostupnou veřejnou zdravotní péči a zároveň také bezpečnost vůči vnějšímu ohrožení a bezpečnost energetickou a k tomu všemu plnit cíle Green Dealu EU.

Pokud tudíž má být zvýšení daní v Česku v příštích letech ještě vůbec politicky schůdné – aniž by kvůli vysokým daním padla vláda a lid předal moc vyhrocenému politickému extrému –, je třeba razantně šetřit na jedné ze tří věcí: důchody a zdraví, bezpečnost, dekarbonizace.

Dobrým vkladem pro budoucí společenský smír a pro předejití předání moci extrémistům v Česku je tedy razantní omezení tempa dekarbonizace a Green Dealu. Protože těžko lze obhájit a prosadit omezení výdajů na důchody, zdraví a bezpečnost.

Jestliže by se příští vládě – tato už to nestihne – podařilo Česko vyvázat ze systému emisních povolenek pro domácnosti, hned tím pádem zmizí jedna z daní, jež se na české občany chystají. A to daň z pohonných hmot či vytápění bytu. Nejde o malou daň. Vždyť třeba v případě pohonných hmot může tato daň činit až 27 Kč/l, jak plyne z expertního odhadu ceny emisních povolenek pro domácnosti.

Dekarbonizace je jediná oblast, kde Česko realisticky a politicky schůdně může zásadně ušetřit. Bude ovšem muset být mnohem aktivnější v Bruselu. Ten by mělo přesvědčit, že současné navržené tempo Green Dealu a dekarbonizace prostě není ve světle nových skutečností – hlavně nutnosti vyšších výdajů na zbrojení – politicky, a hlavně sociálně únosné.

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank