Je 15. listopadu 1903. Na palubě parolodi S.S. Vancouver připlouvá do Bostonu italský imigrant Charles Ponzi. Muž, který okrade Američany o miliony dolarů. Přitom stačilo málo a místo nejslavnějšího investičního podvodu v dějinách by vznikl legální a výdělečný byznys.

Ponzi má teď v kapse něco málo přes dvě babky, v hlavě si ale jako žebrák nepřipadá. Přemýšlí v milionech a je odhodlaný je získat za každou cenu. Na poctivou práci ho už od mládí moc neužije, je mistr podvodů, které vnímá jako přirozený katalyzátor finančního úspěchu.

Pavučinu lží začíná spřádat okamžitě i v USA. I coby číšníka ho vyrazí kvůli tomu, že krade tržby a okrádá hosty. Po sérii krátkodobých prací zkusí štěstí v Kanadě, kde se paradoxně poprvé připlete k typu podvodu, který bude později pojmenovaný po něm.

Ponzimu se podaří získat práci v peněžním ústavu Banco Zarossi, který cílí na italské imigranty. Banka se navenek tváří stabilně a nabízí snové šestiprocentní úročení vkladů. Jenže Ponzi zjistí, že je Zarossi v problémech kvůli rizikovým úvěrům a ve skutečnosti peníze na účtech úročí z vkladů nových klientů. Dřív se tomu neříkalo Ponziho schéma ale princip „Okrást Petra a zaplatit Pavlovi“.

Po krachu banky Ponzi střídavě pobývá na svobodě a ve vězení za falšování šeků či pašeráctví. Po návratu do Bostonu se mu přes rozlítaný život povede zapůsobit na stenografku jménem Rose Maria Gnecco, která se za něj provdá, i když se dozví o jeho vězeňském angažmá.

Měl to být legální byznys. Jenže…

Ponzi v Bostonu vystřídá řadu dalších prací a nakonec založí společnost, která má prodávat byznysové nápady do Evropy. Náhoda ho ale přivedla k možnosti spáchat jeden z největších podvodů svého života i celých dějin. Dopis mu totiž poslala jistá společnost ze Španělska, která chtěla propagovat katalog, který mimo jiné zmiňoval takzvaný Mezinárodní odpovědní kupon (IRC).

Ponzi sám pro poštu pracoval ještě v Itálii, takže mu věci rychle sepnuly. IRC sloužil k usnadnění mezistátní korespondence. Pisatel vložil do obálky kupon, kterým předplatil odpověď pro příjemce, který ho pak mohl vyměnit za poštovní známky v dané zemi.

Mistr machinací si všiml, že v Itálii jsou kupony oproti Americe extrémně levné. V hlavě se mu tedy rodí tehdy ještě legální nápad – vydělat na rozdílu cen. Ponzi odhadoval zisk v řádu stovek procent.

Ital potřebuje jen základní kapitál. Shání peníze po známých, bankách, dokonce emituje akcie. V roce 1920 zakládá společnost Securities Exchange Company, která se má stát páteří jeho podnikaní s poštovními kupony. Ano, podnik má stejnou zkratku jako dnešní Komise pro kontrolu cenných papírů USA.

Už při shánění kapitálu Ponzi zjistí, že slibovat lidem obří výnos je výhodnější než kšeftovat s IRC. Ostatně mu dochází, že kdyby chtěl skutečně vydělávat na rozdílu ceny kuponů, potřeboval by do USA z Itálie dopravovat lodě napěchované papírovými poukázkami. Reálně v oběhu ani nebylo tolik kuponů, kolik by Ponzi potřeboval.

O této nereálné logistické šlamastyce ale samozřejmě nikomu neřekne a dál vesele vybírá peníze od investorů. Ponzi láká na zhodnocení 50 % za 45 dní nebo 100 % za 90 dní. A ono to funguje. A fungovat bude relativně dlouho. Většina hamižných lidí jde Ponzimu na ruku, protože „výnosy“ jen reinvestuje, čímž drží podvodný kolos v chodu.

Pak spadla klec

Ital bere finanční prostředky od všech. Od chudých i bohatých, od bankéřů i policistů. V přepočtu na dnešní peníze nahromadí kapitál kolem 40 milionů dolarů. Na vrcholu slávy od klientů přijímá i milion za jediný den.

Z chudého přistěhovalce, který přespával na podlaze v restauraci, je poprvé skutečným boháčem. Koupí si vilu, luxusní auto i podíly v bankách, které mu umožňují dál financovat nafukující se podvod. Své matce zaplatí přesun z Itálie do USA.

Jenže vzrůstající povyk kolem Ponziho údajného obchodu s poštovními kupony přitahuje pozornost finančních expertů i úřadů. Zvláště poté, co o Ponzim napíše list The Boston Post, což přivábí další zástupy investorů.

Kutající novináři a finančníci ale přijdou na to, že i když Ponzi láká na tak skvělý obchod, jeho společnost do něj sama neinvestuje. Také vyjde najevo, že pro utišení poptávky by Ponzi potřeboval, aby bylo v oběhu 160 milionů kuponů. Reálně jich ale existovalo jen 27 tisíc.

Prvotní odliv investorů ještě zvládne Ital vyplatit a všechny uklidňuje, že se není čeho bát. Nakonec Ponzimu zlomí vaz novinář William McMasters, kterého sám najme. Publicista začne Itala rychle podezřívat a v nestřežené chvíli nahlédne do finančních záznamů. Pravdu o Ponzim pak prodá do novin.

Pod tlakem množících se důkazů o vině se nejslavnější podvodník historie úřadům přizná. Místo poštovních kuponů nakonec dostane poukázku na pět let za mřížemi. Ani to ho nenapraví. Pokračuje v podvodech na Floridě, až ho deportují zpátky do Itálie.

V roce 1949 umírá v Brazílii. Nemocný, opuštěný a bez peněz.

Závěr

Ponziho příběh je ukázkou toho, jak se z banálního nápadu může stát gigantický podvod, pokud se spojí chamtivost, charisma a naprosté ignorování reality. Místo aby využil legální příležitost, rozhodl se pro cestu nejmenšího odporu – slibovat nemožné výnosy a živit iluzi, která se nakonec zhroutila pod vlastní vahou. Jeho pád připomíná, že i největší finanční sny mohou být jen pečlivě vystavěná fata morgána, která dříve či později zmizí.

Filip Kalčák pro portál FXstreet.cz

Související články

Finanční příběhy dějin
Nejsilnější finanční/investiční příběhy dějin – od Ponziho, Tulipánové horečky po vytunelování FTX.