Evropské akcie mají za sebou nejhorší rok historie, alespoň ve vztahu k těm americkým. Do čeho by Evropa a Česko měly investovat v roce 2025

Ještě, než se začal psát rok 2025, bylo zřejmé, že opětovné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je předělem. A to zásadnějším, než mnozí čekali ještě krátce po jeho listopadovém volebním triumfu.

Trumpovo druhé funkční období bude, zdá se, dosti odlišné od toho prvého. Tehdy byl Trump, přece jen, o něco mladší, v úřadu se nejprve musel „rozkoukávat“, bral zřetel na to, že bude usilovat o znovuzvolení… a neměl po boku Elona Muska, nejbohatšího člověka planety. A ten zase neměl sociální síť X, tehdy Twitter. Ta naopak ke konci mandátu ještě účet dosluhujícího prezidenta Trumpa zablokovala, přičemž tvrdila, že trvale. Účet mu v téže dobu, začátkem roku 2021, pozastavil i Facebook. Jenže nyní, po čtyřech letech, je Mark Zuckerberg, šéf matky Facebooku, Mety, ve vztahu k Trumpovi jako vyměněný. Předchází si jej, uvolňuje pravidla svých sociálních sítí ve jménu svobody slova, sponzoruje mu inauguraci, takže mu tleská sám Musk, vlastně stínový viceprezident USA.

Trumpův mandát je navíc e druhém funkčním období silnější už jen z důvodu přesvědčivějšího vítězství nad Kamalou Harrisovou, než jakým bylo to nad Hillary Clintonovou.

Zkrátka a dobře, Trumpova pozice na světové politické scéně je nyní silnější než kdykoli v minulosti. V lednu 2021 se z Bílého domu poroučel málem jako „spráskaný pes“, se zablokovanými sítěmi, nyní se vrací coby americký imperátor digitálního věku, za kvitujícího šustotu stovek miliard dolarů v majetku oněch zmíněných IT a technologických superboháčů – a nejen jich. Ještě ani není v Bílém domě a už si nárokuje Grónsko, Panamský průplav, vlastně dokonce i celou Kanadu… A po spojencích v NATO chce, aby dávali na obranu hned pět procent svého hrubého domácího produktu.

Jistě, ne všechny Trumpovy výstřední představy a plány se naplní, nicméně i tak je zjevné, že doba transatlantické idylky uplynulých dekád je pryč. Spojené státy, samy zavalené dluhem, budou žádat výrazně větší spoluúčast i evropských zemí na zajištění vlastní vojenské bezpečnosti. Budou ji žádat zřejmě i za budoucích, jiných prezidentů, než je Trump. Možná méně přímočařeji, zato diplomatičtěji, zaobaleněji, ale přece…

Evropa a Česko s ní, pochopitelně, tak musí už letos investovat více do své bezpečnosti, do armády, do zbrojení.

V případě Česka a jeho veřejných rozpočtů by Trumpův požadavek pěti procent HDP na zbrojení značil, že si musí připravit 260 miliard korun ročně navíc. Pokud by totiž jeho požadavek platil už letos, bude Česko muset na obranu dávat místo nyní plánovaných zhruba 160 miliard korun hned přibližně 420 miliard korun. Tedy právě o 260 miliard více. Což dokonce o přibližně dvacet miliard převyšuje schodek státního rozpočtu, jak je na letošek plánován.

Nicméně příklad Polska demonstruje, že armádní a bezpečnostní výdaje ve výši pěti procent HDP (nebo této sumě se blížící) nereálné nejsou. Jde o otázku prioritizace. Polsko je stále o něco zadluženější než Česko, takže i na české straně prostor k takovému navýšení výdajů být může. A v dalších evropských zemích NATO též. Akcie zbrojařských firem, nejen evropských, by tedy mohly být ternem i letos.

Pokud ale má Evropa více investovat do zbrojení, musí přehodnotit zejména svoji zelenou agendu, Green Deal. Výstrahou v tomto ohledu je osud potácející se německé průmyslové ikony Thyssenkrupp. Její ocelářská divize loni na sklonku roku oznámila plán rozsáhlého snižování stavu zaměstnanců, a to v rozsahu zhruba 11 tisíc lidí v příštích šesti letech. Jedna z největších oceláren Evropy se tak snaží vyrovnat s kombinací nepříznivých faktorů, které zásadně ochromují její hospodaření. Jde zejména o nutnost provést investice značného rozsahu, a to v rámci nařízeného dekarbonizačního úsilí.

Podobným nárokům přitom nejsou vystaveni konkurenti mimo EU. Navíc na ocelárnu Thyssenkrup i na evropské poměry zvláště tíživě doléhají poměrně vysoké ceny energií. Ty jsou fundamentálně důsledkem odstřihávání Německa od relativně levných ruských energií, zejména potrubně dodávaného zemního plynu, na nichž si největší evropská ekonomika pěstovala závislost celá desetiletí. Ocelárně nesvědčí ani poměrně vysoké ceny emisních povolenek, které energie dále prodražují. Emisní povolenky jsou v EU suverénně nejdražší v porovnání s dalšími ekonomickými celky světa, které, pokud je vůbec uplatňují, stanovují až mnohonásobně nižší cenu povolenek. To loni na podzim připomněla široce diskutovaná zpráva k neutěšenému stavu ekonomiky EU z pera Maria Draghiho, někdejšího šéfa Evropské centrální banky.

Závažné problémy ocelárny Thyssenkrupp jsou o to paradoxnější, že v současnosti „za humny“ EU, na Ukrajině, probíhá válka, přičemž Rusko uplatňuje válečný ekonomický režim a podřizuje válce své hospodářství. EU naproti tomu zatím stále dává přednost jiné agendě než té válečné, zejména pak zelené. Tento přístup se může ukázat jako fatálně krátkozraký, neboť i silná válečná výroba zbraní či munice – jejímž základem je právě ocel – představuje způsob vojenského odstrašení. Loni ve druhé polovině roku oznámily snižování stavů v rozsahu tisíců zaměstnanců také další ikonické firmy německého průmyslu, třeba Bosch, Schaeffler, ZF, nebo Audi, přičemž k výrazné redukci stavů, dokonce k zavření fabrik se málem uchýlila také největší německá – a evropská – automobilka, Volkswagen. To svědčí o tom, že otřesy zejména právě německého průmyslu nelze svádět jen na omyly managementu jednotlivých podniků, leč že jde o systémovou záležitost, danou z velké části chybnými, ideologicky motivovanými kroky na úrovni států či celé EU. Z nich ale Evropu Trump zřejmě „vyléčí“.

Představuje evropská léčba šokem, pardon, Trumpem, investiční příležitost? Evropské akcie loni měly svůj nejhorší rok historie, alespoň tedy ve vztahu k těm americkým. Hlavní referenční index evropských burz, Euro Stoxx 600, ještě nikdy, v žádném roce, tolik jako loni nezaostal za svým americkým protějškem, Standard & Poor’s 500.

Těžce loni zklamaly akcie firem, které měly být hvězdami evropských burz a odpovědí na americkou supersilnou sedmičku, tedy „Magnificient 7“. Ukazatel údajných evropských hvězd, jejž sestavuje banka Goldman Sachs, loni zaostal dokonce i za širokým evropským ukazatelem šesti set burzovně obchodovaných firem starého kontinentu, již zmíněným indexem Euro Stoxx 600. Ještě mnohem znatelněji ovšem zaostal za širokým americkým ukazatelem pěti stovek burzovně obchodovaných firem USA, Standard & Poor's 500. Zcela nedostižná je pak „evropským hvězdám“ - firmám jako ASML, Novo Nordisk, Louis Vuitton nebo SAP – ona americká supersilná sedmička (Apple, Nvidia, Microsoft, Tesla, Meta, Alphabet, Amazon), které měly být vyzyvatelem. Nestalo se.

Prohlubující se zaostávání se zrcadlí i v narůstající slevě evropských akcií vůči těm americkým. Evropské akcie tak mohou být investičním ternem příštího roku, pokud, a je to zásadní pokud:

- skončí válčení na Ukrajině;

- Donald Trump nenaplní svoji hrozbu vysokých cel na EU a Čínu;

- se čínská ekonomika zmátoří, třeba díky (kvůli hrozbě cel) stále pravděpodobnějšímu masivnímu stimulu v podání Pekingu;

- Německo neupadne do dalšího roku ekonomického propadu, který mu prognózuje například ING Bank.

Každý si může odpovědět na to, jak je toto vše reálné.

Zatím Trumpovo zvolení řádně nakoplo alespoň budapešťskou burzu. Její akcie zhodnotily od té doby více než akcie jakékoli jiné burzy kontinentální Evropy. Investoři sázejí na nadstandardní Trumpovy vztahy s premiérem Viktorem Orbánem. A maďarským firmám a jejich akciím zase pomáhají dobré Trumpovy vztahy s Muskem. Například akcie maďarského telekomu 4iG vylétly na sklonku loňska týden nejvýše za více než tři roky, neboť jeho šéf v Trumpově floridském sídle, kam jej vzal Orbán, diskutoval obchody právě s Muskem.

Ale pochopitelně, Budapešť je v rámci Evropy burzou spíše jen drobnou. Z této části nelze usuzovat na celek.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank