Proč to bylo Rusko, a ne Ukrajina, které zavřelo Maďarsku a Slovensku ropné kohoutky? A proč Maďarsko a Slovensko mohou i přesto být těmi, kdo se smějí naposled, tedy nejlépe? Aneb o co ve skutečnosti jde v „letní ropné kauze“

Tento týden vyšlo celkem nečekaně najevo, že to podle všeho byla ruská strana, a nikoli Ukrajina, která zavřela Maďarům a Slovákům kohoutky s ropou. Ale buďme přesní. Zavřela pouze kohoutky s ropou, kterou dodává ruská soukromá firma Lukoil. Takže ropa jiných ruských firem, například Kremlem přímo ovládaného podniku Rosněfť, proudí přes Ukrajinu na Slovensko, do Maďarska i do Česka dále.

To je ostatně důvod, proč jsou nedostatkem ropy a paliv z ní nyní ohroženy pouze Maďarsko a Slovensko, a nikoli Česko. Jde o záměr, jak ještě uvidíme.

Klíčová otázka ale zůstává. Proč by si Rusko samo zavíralo kohoutky s vlastní vyváženou ropou?

Moskva tak reaguje na červnové prohloubení sankcí Kyjeva proti Lukoilu. Toto prohloubení sankcí totiž znamená, že Ukrajina v podstatě zapovídá přepravu ropy Lukoilu přes své území. Lukoil poté na zpřísněné sankce ze strany Ukrajiny zareagoval tak, že své červencové a srpnové potrubní dodávky ropy určené Maďarsku a Slovensku „vypnul“. Obával se totiž, že pokud by šly přes Ukrajinu dále – i poté, co v červenci vstoupily dané hlubší sankce v platnost –, Kyjev by je například mohl zabavit.

Takže Lukoil zavřel kohoutek. Lépe řečeno, přesměroval ropu určenou Maďarsku a Slovensku do ruských přístavů, odkud může být přepravena námořní cestou do chorvatského přístavu Omišalj. Z něj ji pak už zase potrubně lze vést do Maďarska a na Slovensko.

Kyjev této situace využil, ač je otázkou, zda dohlédl všechny možné konsekvence. Tento týden totiž poukázal na to, že to byla Moskva, a ne ukrajinská strana, která zavřela kohoutky. Navíc naznačil, že ropa Lukoilu vlastně mohla i v červenci přes Ukrajinu klidně proudit dále, neboť ji přes její území přepravuje společnost Litasco. Litasco je švýcarská dceřiná společnost Lukoilu, kterou však Kyjev nesankcionuje. Tato společnost zajišťuje vlastní obchod s ropou Lukoilu. Ukrajinská legislativa hledí na obchodníky s ropou jako na její vlastníky, jak nyní Kyjev připomíná. Což má jen potvrzovat, že Lukoil ji vskutku klidně mohl posílat Maďarsku i Slovensku dále i v červenci, navzdory sankcím, pokud by tak jako dosud činil prostřednictvím právě firmy Litasco.

Ukrajina touto argumentací, kterou předtím, tedy takřka po celý červenec, nepoužívala, dává pořádný, hned trojí diplomatický „šťouchanec“ naráz jak Budapešti a Bratislavě, tak ovšem i Moskvě. Zároveň si ale – zřejmě v rámci koordinace s Bruselem – tímto „šťouchancem“ otevírá zadní vrátka. Což by neměly přehlédnout Budapešť s Bratislavou, chtějí-li nakonec tahat za delší konec celé této „ropné kauzy“.

„Šťouchanec“ vůči Maďarsku a Slovensku je zřejmý. Obě země, zastávající již delší dobu z celé EU nevstřícnější postoj k Rusku, celý červenec tvrdily, že ropu jim zavřela Ukrajina, přitom se má nyní ukázat, že to bylo samotné Rusko. A ono fakticky bylo. Kyjev má v tomto pravdu. Maďarsko a Slovensko se tak v důsledku kyjevského „šťouchance“ ocitají v potupné roli těch, kteří jdou Rusku docela na ruku, a to se jim „odvděčí“ zavřením kohoutků. Má to jistě i nahlodat proruské nálady v Maďarsku i na Slovensku, což se hodí i Evropské komisi. Zejména Budapešť totiž často blokuje či zdržuje unijní kroky ve prospěch Ukrajiny.

Samozřejmě, Kyjev už při svém „šťouchání“ nedodává, že Moskva zavřela kohoutky až v reakci na jeho sankce vůči Lukoilu.

V tom spočívá právě další kyjevský „šťouchanec“, ten vůči Rusku, resp. Lukoilu. Kyjev nyní vlastně mezi řádky praví, že Lukoil „bojácně stáhl kalhoty hodně daleko před brodem“, když svoji ropu přesměroval k dodávce přes Chorvatsko. Vždyť jí – praví nyní nově Kyjev – žádné zabavení nehrozilo, když ji převáží Litasco, a ne samotný Lukoil.

Toto samozřejmě Kyjev signalizuje až nyní, po více než měsíci. Pokud by takto veřejně Ukrajina Lukoil ujistila hned na přelomu června a července, ten by svoji ropu přes její území třeba posílal v poklidu dále a nic by se vlastně nedělo. To by se ale zase v potupné roli ocitl Kyjev. V roli toho, kdo zpřísnil sankce, leč vše běží jako při starém a ruská strana si z nic nich nedělá.

Proč ale teď tedy Kyjev vůbec vystupuje s tím, že Litasco může ropu – ropu Lukoilu – přes ukrajinské území pouštět dál?

Protože právě si otevírá zadní vrátka. V koordinaci s Evropskou komisí. Ta si totiž ve skutečnosti nepřeje závažnou palivovou krizi ani v Maďarsku, ani na Slovensku. Vždyť ta by tyto země a jejich veřejnost zřejmě ještě více přichýlila k Rusku. Zároveň ale na ně Evropská komise chtěla vyvinout silný tlak, aby se odstřihávaly od ruských dodávek energií.

Mimochodem, této bruselské výstrahy si „přes hranice“ zjevně všimlo Rakousko. Zrovna dnes oznámilo, vůbec poprvé, že do roku 2027 kompletně zastaví dovoz plynu z Ruska. Rakousko přitom plyn z Ruska, resp. předtím ze Sovětského svazu dováží od roku 1968, takže jde o zásadní zlom. Tlak Bruselu tedy účinkuje, byť zatím ne na Maďarsko a Slovensko.

O bruselské koordinaci tohoto tlaku s Kyjevem svědčí právě i to výše uvedené, že Ukrajina v červnu zpřísnila své sankce pouze na Lukoil, a ne na zmíněný podnik Rosněfť. To je na první pohled zarážející. V čele podniku Rosněfť stojí Igor Sečin, který má k Vladimiru Putinovi blíže než kdokoli z vedení Lukoilu. Naopak, hned několik členů vedení Lukoilu po invazi na Ukrajinu zemřelo; nechybí přitom ani příčina úmrtí „pád z nemocničního okna“. Vedení Lukoilu totiž hned začátkem března 2022 – na ruské poměry dosti odvážně a zřejmě tedy neprozřetelně – vyzvalo k urychlenému ukončení války na Ukrajině. Zato Rosněfť celou dobu mlčí; a žádné mrtvé mezi svými prominenty neregistruje.

Přesto tedy Kyjev zpřísnil své sankce proti soukromému Lukoilu, leč ne ty proti Kremlem přímo ovládanému podniku Rosněfť. Ukrajina tedy nesankcionuje ruskou ropu jako takovou, a ani není cílem jejích nynějších ropných sankcí poškodit Putina a jeho nejbližší okolí. Proč?

Protože pokud by ruskou ropu sankcionovala obecně, bez rozlišení a selektivního přístupu, zavřely by se dodávky Družbou úplně. Bez dodávek by se tak ocitlo i Česko a jeho rafinérie, které vlastní Polsko, resp. polský státem ovládaný podnik Orlen.

Na Česko, ani na Polsko ovšem Brusel ani Kyjev necítí potřebu vyvíjet jakýkoli tlak za účelem odstřižení se od ruských dodávek ropy. Polsko žádnou ruskou ropu nedováží už od začátku loňska, zatímco Česko sice ruskou ropu stále poměrně ve velkém, letos ze 40 procent, dováží, což je pro Kyjev a Brusel jen další argument proti nynějšímu úplnému zavření Družby). Leč Česko přitom pracuje na tom, aby se od Družby mohlo zcela odpojit a získávat ropu výhradně skrze italský přístav Terst a ropovody TAL a IKL. 

Vskutku, klíčovým motivem celé „letní ropné kauzy“ je podle všeho snaha Bruselu a Kyjeva vyvinout tlak na Bratislavu a zejména na Budapešť, aby ty se od ruských energií začaly výrazněji odstřihávat a „naučily“ se intenzivněji využívat ropovod Adria, vedoucí z chorvatského Omišajle.

Odpor Maďarska a Slovenska k takové zásadní změně své energetické politiky není primárně ideologický – proruský nebo protiunijní –, ale ekonomický. Lukoil totiž své dodávky Družbou oběma zemím uskutečňoval se zhruba dvacetiprocentní slevou, a to dokonce se slevou proti jiným ruským dodavatelům, tedy zejména zmíněnému podniku Rosněfť.

A Chorvaté zase využívají situace, kdy sledují, že Brusel a Kyjev tlačí Budapešť a Bratislavu právě k využití Adrie, přičemž takovou cestu preferuje v reakci na tento tlak i Moskva, resp. Lukoil. A za využití Adrie a překládku v Omišalji žádají znatelně vyšší poplatky, než kolik za přepravu Družbou chtěla Ukrajina. Takový postoj Záhřebu by výrazně ropu Maďarsku a Slovensku prodražil, tedy třeba i tamní pohonné hmoty, pročež se jim takové řešení nezamlouvá a snaží se pro změnu hrozbu vlastní palivové krize zveličit a jejím zveličením zastrašit Brusel. Prý že bez ropy z Lukoilu nastane v obou zemích palivová krize, slyšíme tedy. Tu, jak víme, si Evropská komise nepřeje. A Maďarsko a Slovensko to jistě tuší. Pochopily, že Evropská komise a Kyjev je chtěly hlavně jen zmáčknout.

Pokud si tedy zmíněný „šťouchanec“ Kyjevu vůči nimi vyloží s chladnou hlavou, bez emocí a správně, tedy jako otevírání zadních vrátek, mohou Maďarsko a Slovensko nakonec z celé situace vyjít vítězně – v duchu okřídleného „kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe“.

Jednoduše proto, že neomezí své dodávky ruské ropy, zatímco Kyjev bude muset dostát svým slovům z tohoto týdne, které potvrzuje i Evropská komise, tedy že Ukrajina vlastně ropu Lukoilu určenou Maďarsku a Slovensku nesankcionuje, neboť ji přes její území přepravuje švýcarská Litasco, a ne Lukoil samotný.

Ta slova vlastně zní – a v tom představují vedle trojího „šťouchance“ i to skutečně nejpodstatnější, tedy zmíněné otevření zadních vrátek – jako výzva Bruselu a Kyjevu směrem k Moskvě, aby Lukoil své potrubní dodávky do Maďarska a na Slovensko bez obav obnovil.

Záleží nyní tedy už jen na tom, zda tuto výzvu Moskva, resp. Lukoil vyslyší. Tedy zejména, zda ji přijme jako věrohodnou. I pro Lukoil by ale mělo být výhodnější posílat ropu do EU levněji potrubně, Družbou, než dráže námořní cestou do Chorvatska. Námořní cesta totiž znamená, že jeho ropa ztrácí i přes svoji uvedenou láci – láci i na ruské poměry – alespoň část své cenové konkurenceschopnosti.

Míč je tedy nyní na straně Lukoilu. Pokud uvěří, že to Kyjev – a Evropská komise – myslí vážně a ropu mu při přepravě Ukrajinou nezabaví, již hned zářijové dodávky Lukoilu, resp. tedy dodávky firmy Litasco, jeho ženevské dcery, Maďarsku i Slovensku by mohly probíhat zase standardně a potrubní cestou. Z momentálních poražených se tak vskutku mohou stát celkoví vítězové.  

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank