Jak Čechům zlevnit elektřinu, aniž by se stát zadlužoval či musel znárodňovat elektrárny, jak navrhuje premiér Fiala? Jako ve Francii?

Premiér Fiala ve svém včerejším mimořádném projevu nastínil, že stát bude chtít pod své křídla získat výrobu elektřiny. Jednalo by se tedy zřejmě fakticky o dělení podniku ČEZ. Scénář dělení ČEZ se po pěti letech ocitl opět na stole už letos v květnu, kdy o něm hovořili jako premiér, tak ministr financí. 

V roce 2017 se o dělení polostátního kolosu uvažovalo v souvislosti se zamýšlenou výstavbou nových jaderných bloků. ČEZ se tehdy měl rozdělit na takzvanou konvenční část a část regulovanou. 

Konvenční část měla obsahovat uhelné a jaderné elektrárny, včetně nově stavěných bloků. Regulovaná část pak distribuci, prodej a také výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Stát měl podle plánu v konvenční části odkoupit zhruba 30procentní podíl od menšinových akcionářů, a kompletně ji tak ovládnout. V regulované části měl část svého celkově zhruba 70procentního podílu naopak prodat a ponechat celý takovýto balík akcií na burze. 

Lze předpokládat, že nyní zvažované dělení ČEZ by probíhalo podle podobného scénáře. Důvod je dnes ale poněkud jiný. Nikoli primárně výstavba nového jádra, ale příliš vysoké ceny elektřiny. 

Jestliže by stát plně ovládl výrobní část ČEZ, tedy tu „konvenční“ z doby před pěti lety, bude moci snáze ceny elektřiny regulovat a snižovat je tedy domácnostem i firmám. Žádný jiný akcionář by mu do toho už jako nyní nemohl mluvit, protože by ani žádný jiný akcionář neexistoval. Nikdo by výhledově vládě nemluvil ani do výstavby nových jaderných bloků, jichž je po invazi Ruska na Ukrajinu třeba více než kdykoli předtím. 

Akcie na úvahy o rozdělení ČEZ reagují příznivě, jelikož výstavba jaderných bloků představuje nesmírně rizikovou záležitost. Pokud by ji však na sebe po rozdělení ČEZ kompletně vzal stát, menšinovým akcionářům odpadne potenciální bolehlav. Navíc stát by v rámci dělení mohl za konvenční část nabídnout menšinovým akcionářům poměrně zajímavou cenu – tedy poměrně citelnou přirážku k tržní ceně. 

Ta část ČEZ, jež by zůstala na burze, „regulovaná“ z doby před pěti lety, by si kvůli svému zaměření na obnovitelné zdroje, jež je třeba jako jádro dále a důrazněji rozvíjet, udržela z pohledu investorů atraktivitu. Ve spojení s distribucí a prodejem, které těží z vysokých cen elektřiny, které poměrně vysoké zůstanou i v příštích letech, by tak šlo o stabilní dividendový titul.

Dělení ČEZ nebo nějaké jiné systémové opatření je nutná, neboť takzvaný úsporný energetický tarif, který připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu, je jen dalším dluhem. Neřeší podstatu drahých energií. Ceny energií přitom v EU zůstanou vysoké po několik let. Nelze po celou tu dobu maskovat drahou elektřinu a plyn na dluh budoucích generací, když už nyní vláda počítá až do roku 2025 s velkými schodky státního rozpočtu kolem 300 miliard korun. 

Jak ale tedy Čechům elektřinu zlevnit, a přitom se nezadlužit a neznárodňovat elektrárny dělením ČEZ? Jednou z možností je, že by ČEZ omezil své investice a další projekty, přičemž díky takto vytvořeným úsporám a ovšem také díky právě vysokým cenám elektřiny by mohl vyplácet vskutku vysokou dividendu. Pokud by například byla dvojnásobná v porovnání s tou, jakou stát navrhuje nyní, 48 korun na akcii, stát by získával třeba i opakovaně přes 50 miliard korun ročně. Těmito penězi by pak výhradně mohl financovat pomoc lidem a firmám s platbami účtů za energie. Mohla by být minimálně dvojnásobná v porovnání s tou, jako nabídne zmíněný úsporný tarif, který má stát vyjít maximálně na 25 miliard korun ročně. 

Jenže stát zatím není s to vymoci si na podniku ČEZ vyšší dividendu. Tu, kterou ministerstvo financí navrhuje nyní, zmíněných 48 korun na akci, experty překvapila tím, že je citelně nižší, než mohla být. Někteří z expertů měli za to, že se dividenda může blížit až 60 korunám na akcii.   

Vláda zároveň odmítá, že by ČEZ mohl přes burzu a za burzovní cenu prodávat pouze takzvané přebytky elektřiny, kterou vyrobí. Jenže francouzský příklad ukazuje, že by řešení na takový způsob uskutečnitelné bylo. Jak v takovém případě postupovat? 

Fialova vláda by měla využít svého nadcházejícího předsednictví EU a společně s potenciálními spojenci typu Polska prosadit pozastavení systému emisních povolenek EU. Ty představují nezanedbatelný náklad při výrobě elektřiny i pro společnosti typu ČEZ. Zdražující povolenky se pak promítají do vysokých cen burzovně prodávané elektřiny, od jejíž ceny se odvíjí cena elektřiny pro domácnosti. 

S povolenkami přitom ve velkém obchodují banky, fondy a finanční spekulanti, kteří v nich vidí něco na způsob akcie. Šponují jejich cenu, aniž by je fakticky potřebovali, neboť prakticky žádné emise nemají. Na rozdíl od podniků typu uhelných elektráren, oceláren nebo cementáren, pro něž byly povolenky určeny původně. 

Pokud by se Fialově vládě nepodařilo prosadit pozastavení povolenek, může kompromisně vyjednat alespoň navýšení jejich obchodovaného objemu. Evropská komise může počet povolenek navýšit tahem pera, přitom by zásadnější navýšení počtu povolenek představovalo rovněž podstatný tlak na pokles jejich ceny, a tedy i na pokles nákladovosti výroby elektřiny.

Současně by vláda měla využít svého 70procentního podílu v ČEZ. Po vzoru zmíněné Francie a s odvoláním na mimořádnou situaci války by pak určila, že třeba 40 procent jaderné elektřiny ČEZ se bude prodávat dodavatelům energií v ČR za pevnou cenu. Pokud by burzovní cena byla nad touto pevnou cenou, platila by pevná cena. Pokud by tržní cena klesla pod pevnou cenu, platila by tržní cena. 

Pevná cena by byla určena třeba na průměru let 2015 až 2019. Ani tehdy se ČEZ nijak finančně nehroutil. Navíc by mu nyní vláda zajistila odnětí nebo snížení nákladu v podobě emisních povolenek. 

Zbytek – či „přebytek“ – elektřiny, ten, který by ČEZ neprodával za pevnou cenu, by prodával jako nyní za cenu tržní do světa. Růst cen elektřiny, který v důsledku pandemie, války a sankcí nastává, by podniku ČEZ kompenzoval ztrátu způsobenou nutností prodávat část elektřiny za pevnou cenu, jež je nižší než tržní. 

Menšinovým akcionářům ČEZ se to líbit nemusí. Je třeba s nimi vést konstruktivní jednání. Ve hře je stavba nových jaderných bloků – stát může například na oplátku za jejich konstruktivní přístup v mimořádné, válečné době slíbit převzetí garancí při výstavbě bloků, které Česko tak jako tak potřebuje. 

Obecně platí, že jakýkoli menšinový akcionář polostátního podniku se vystavuje specifickému riziku, jež plyne právě z polostátního vlastnictví. Ti akcionáři věděli, do čeho jdou. Pokud nechtějí být takovému riziku vystaveni, nechť investují do firem, v nichž stát nemá ani procento. 

Ve Francii ostatně také letos začátkem roku také citelně klesly akcie tamního „ČEZ“, společnosti EdF, když francouzská vláda nařídila, aby EdF prodávala ještě větší část své elektřiny za pevnou cenu. EdF, jejž francouzská vláda vlastní ze zhruba 84 procent, a je tedy jako ČEZ polostátní, do loňska prodávala za pevnou, vládou regulovanou cenu zhruba čtvrtinu své jaderné elektřiny, a to dodavatelům energií doma ve Francii. Ti na základě počtu svých zákazníků, třeba z řad domácností, pravidelně nárokovali elektřinu za pevnou cenu, nižší než tržní. Tržní cena se uplatnila, jen pokud byla nižší než pevná.

Tento systém je klíčovým vysvětlením toho, proč letos v květnu podle dat Eurostatu zdražovala elektřina ve Francii jen o 6,5 procenta, zatímco v Česku o 30,8 procenta. 

Teprve ta elektřina EdF, která není prodána za pevnou, regulovanou cenu ve Francii, se prodává do světa za běžnou tržní, burzovní cenu.

Pokud by se navržený způsob uplatnil, cena elektřiny v ČR se významně sníží. Ziskovost ČEZ klesne, ale ne tak, aby to podnik jakkoli zásadněji hospodářsky ohrozilo. Inflační tlaky v české ekonomice zmírní, stejně jo riziko recese. Stát se nebude muset tolik zadlužovat. Takže nebude muset v budoucnu tolik zvedat daně za účelem splácení dluhu. 

Lukáš Kovanda, Ph.D., Trinity Bank