Evropská muniční iluze aneb Proč se sázka na zbrojní privatizaci Explosie může stát strategickou pastí. Pardubický podnik fakticky buď bude ovládat stát (Česko), nebo zase jen stát (Francie)

Když český premiér Andrej Babiš dnes potvrdil, že vláda vážně uvažuje o prodeji státního výrobce výbušnin Explosia francouzskému strategickému partnerovi, otevřel tím téma, které daleko přesahuje hranice středoevropského státu. Jde o klasické dilema moderního obranného kapitalismu: Jak vyvážit okamžitou potřebu fiskálního kapitálu a technologické efektivity s dlouhodobým imperativem národní bezpečnosti. Z makroekonomického pohledu dává transakce banální účetní smysl – státní pokladna získá hotovost na modernizační programy v rámci NATO a pardubická továrna se integruje do západoevropských dodavatelských řetězců. Avšak historická zkušenost i současné evropské reálie naznačují, že optimismus vládních činitelů může být v ostrém střetu s geopolitickou realitou.

Obranný průmysl není standardním tržním segmentem. Podléhá specifickým zákonitostem, kde selhání trhu není anomálií, ale chronickým stavem. Nejvýraznější lekci v tomto směru udělila Evropě Velká Británie v 80. letech minulého století. Vláda Margaret Thatcherové, vedená tehdy neochvějnou vírou v neviditelnou ruku trhu, zprivatizovala státní síť muničních továren Royal Ordnance Factories (ROF). Podnik převzal zbrojní gigant BAE Systems, který v rámci tržní optimalizace, snižování nákladů a eliminace duplicitních kapacit postupně uzavřel řadu domácích provozů.

Z čistě korporátního pohledu šlo o úspěšnou restrukturalizaci. Z pohledu britské obranyschopnosti však o strategické ochromení. Spojené království v průběhu následujících dekád zcela ztratilo schopnost samostatně vyrábět specifické typy střelného prachu a dělostřeleckých těles. V momentech zvýšené geopolitické tenze se Londýn ocitl v pozici prosebníka závislého na dovozu z kontinentální Evropy. Britská lekce je jasná: tržní optimalizace soukromého vlastníka často vede ke koncentraci kapacit a osekání „nadbytečné“ infrastruktury, která je však pro stát v době krize naprosto klíčovou bezpečnostní rezervou.

Je paradoxní, že potenciálním kupcem českého výrobce prachu má být subjekt z Francie – ze země, která uplatňuje vůči svému vlastnímu obrannému sektoru snad nejvíce ochranářský přístup v Evropě. Paříž si velmi dobře uvědomuje, že zbrojní suverenita je nedělitelná. Když francouzská vláda v minulosti snižovala své přímé podíly v technologických a zbrojních skupinách, jako je Thales, nikdy nenechala proces plně na vůli volného trhu. Skrze komplexní akcionářské dohody a držení strategických balíků akcií si stát uchoval možnost blokovat vstup nežádoucího zahraničního kapitálu.

Ještě výmluvnější je případ holdingu KNDS, který vznikl fúzí francouzského státního výrobce Nexter a německé rodinné firmy Krauss-Maffei Wegmann. Paříž si při vyjednávání této transakce vymínila striktní paritní zastoupení a legislativní záruky, že francouzské know-how a výrobní kapacity – včetně produkce houfnic Caesar, které mimochodem nakoupila i česká armáda – zůstanou pod přímou kontrolou francouzského státu. Francouzský státní kapitalismus v oblasti obrany funguje asymetricky: expanduje na zahraniční trhy a nakupuje strategická aktiva, ale domácí stříbro si žárlivě střeží.

Tento trend re-nacionalizace a posilování státní kontroly nad kritickou infrastrukturou je v dnešní Evropě patrný všude, snad tedy právě s výjimkou Prahy. Německo, tradičně opatrné v zásazích do soukromého podnikání, v roce 2020 neváhalo utratit stovky milionů eur za odkup blokačního menšinového podílu (25,1 %) ve společnosti Hensoldt, výrobci pokročilých radarových systémů. Důvodem byla snaha zabránit tomu, aby firmu ovládl americký investiční fond nebo jiný zahraniční vlastník, který by mohl utlumit domácí výzkum a vývoj. Německá vláda tehdy jasně deklarovala, že obranná elektronika je klíčovou technologií, kterou nelze plně privatizovat.

Itálie šla ještě dál a vyvinula sofistikovanější právní nástroj, kterým obchází rigidní judikaturu Evropského soudního dvora. Zatímco klasické zlaté akcie (golden shares) Evropská komise dlouhodobě potírá jako bariéru volného pohybu kapitálu, Řím implementoval legislativní institut „Golden Power“. Tento zákon dává italské vládě právo vetovat nákup akcií, fúze nebo prodej strategických aktiv jakékoliv firmy v sektoru obrany, bezpečnosti, energetiky či dopravy, a to bez ohledu na to, zda v ní stát vlastní byť jedinou akcii. Italský koncern Leonardo tak může fungovat na globální burze, ale stát má nad jeho strategickým směřováním absolutní kontrolu.

Český plán opřít se o instituci zlaté akcie v případě prodeje Explosie se ve světle těchto mezinárodních zkušeností jeví jako slabý a právně zranitelný. Spoléhat se na to, že malá středoevropská země dlouhodobě uhájí své rigidní právo veta před evropskými regulátory proti tlaku silné francouzské lobby, je projev politické naivity. Jakmile soukromý vlastník převezme manažerské řízení, ekonomické zájmy mateřského koncernu nevyhnutelně převáží nad bezpečnostními zájmy hostitelské země.

Evropa se nachází v éře, kdy se prachové náplně a výbušniny staly novou ropou zbrojního průmyslu. Kdo ovládá jejich výrobu, ovládá tempo a kapacitu dělostřelecké produkce celého kontinentu. Prodej Explosie v momentě, kdy podnik vykazuje rekordní zisky a získává evropské investiční granty z programu ASAP, postrádá ekonomickou logiku. Pokud stát nedokáže podnik efektivně řídit, řešením není kapitulace a transfer suverenity do Paříže. Evropské případové studie jasně ukazují, že moderní stát si musí v kritických sektorech udržet buď přímé vlastnictví, nebo robustní legislativní kontrolu. V opačném případě riskuje, že za krátkodobý rozpočtový zisk zaplatí dlouhodobou strategickou bezmocností.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank