Vláda hospodaří nejlépe za posledních šest let, díky růstu ekonomiky, mezd a spotřeby. V příštím roce už to ale platit nebude

Vládě se v červnu podařilo přebytkovým hospodařením snížit letošní kumulovaný deficit státního rozpočtu, který tak v polovině roku činil 152,4 miliardy korun, o takřka dvacet miliard méně než koncem května. Oproti loňskému konci června je nynější deficit o 26,2 miliardy korun nižší. To svědčí o pozvolně pokračujícím ozdravování veřejných financí. Naposledy byl červnový deficit státního rozpočtu nižší roku 2019, tedy před propuknutím covidové pandemie.

Příjmové straně rozpočtu svědčí růst ekonomiky, zejména pak spotřeby domácností. Díky nim, díky související vyšší ekonomické aktivitě a růstu mezd, stoupají příjmy z pojistného na sociální zabezpečení, které jsou meziročně o takřka devět procent vyšší, ale také inkaso daně z příjmu, ať už fyzických či právnických osob – to v obou případech roste meziročně o více než deset procent. Rostoucí spotřeba pak podněcuje silný růst inkasa DPH. Daňový výběr nakonec podporuje také konsolidační balíček, jenž je v platnosti od začátku loňska.

Zatímco příjmy státního rozpočtu stouply koncem června meziročně o 5,7 procenta, výdaje vzrostly jen o 2,5 procenta, tedy zhruba pouze „o inflaci“. Na růstu výdajů se nejvýrazněji podílelo školství, hlavně dotace regionálnímu školství, dále pak příspěvek na péči a důchody. Naopak, ukončení pomoci států s drahými energiemi výdaje citelně snižuje. Investice meziročně narostly o mírných zhruba pět procent, tedy o čtyři miliardy korun.

V letošním roce by se tak konečný schodek státního rozpočtu měl vejít do plánované výše 241 miliard korun.

V příštím roce se ale několik let probíhající proces ozdravování veřejných financí zastaví. Ministr financí Zbyněk Stanjura koncem června uvedl, že v příštím roce se schodek státního rozpočtu zřejmě vyšplhá až k úrovni 280 miliard korun. Byl by tak o zhruba 40 miliard vyšší, než je jeho letošní nejvyšší možná plánovaná úroveň.

Klíčové důvody vyššího schodku však lze jen těžko zpochybnit – jsou jimi nutnost vyšších výdajů na zbrojení a také úvodní kroky v rámci výstavby nových bloků dukovanské jaderné elektrárny. Oboje posiluje bezpečnost občanů České republiky, ať už tu bezpečnost před vnějším ohrožením nebo energetickou.

Vyšší výdaje k zajištění bezpečnosti dávají smysl. Přesto však i kvůli nim nastane roku 2027 kolize se zákonem. Národní rozpočtová rada upozorňuje, že se v tom roce bez další konsolidace nepodaří naplnit zákon o rozpočtové odpovědnosti, jenž pro rok 2027 vyžaduje strukturální schodek nejvýše 1,25 procenta HDP. Bude tak podle ní třeba právě dalšího konsolidačního úsilí.

Pod pojmem „další konsolidační úsilí“ si ovšem realista musí minimálně z nemalé zčásti představit zvyšování daní.

Půjde navíc o zavádění či zvyšování jiných daní, než jsou ty, které budou nejspíše od téhož roku zavedeny v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Emisní povolenka pro domácnosti vlastně z hlediska běžného občana představuje také daň. Bude kvůli ní platit více za benzín či naftu u čerpací stanice nebo za vytápění svého bytu. Inkaso z této de facto daně je však při svém využití celkem přísně účelové vázáno. Takže i když jde fakticky o daň z hlediska občana, nikoli z hlediska českého státu, jemuž do využití takové daně bude notně mluvit Brusel. Emisní povolenky pro domácnosti jsou totiž „daní“ celounijní.

A protože Česko nebude moci využít povolenky pro domácnost jen tak, na co se mu zamane, bude vedle této daně muset zhruba v téže době, v příštím volebním období, zavést daně další, případně dále zvýšit ty stávající. Vedle vyššího daňového zatížení benzínu, nafty nebo vytápění bytu – v podobě emisní povolenky pro domácnosti – se tak dost možná dočkáme třeba zbrusu nové daně z cukru, tedy zejména ze slazených nápojů, kterou již nyní někteří tuzemští politici vytahují. Výhodou daně z cukru je z hlediska politika to, že se při jejím zavádění může zaklínat starostí o zdraví občanstva. Jde samozřejmě o starost dojemnou, neboť peníze z daně z cukru skončí na stejné hromádce jako většina daní jiných – výjimku představují třeba právě daně v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Takže politik bude mít poměrně vysoký stupeň volnosti v nakládání s inkasem daně z cukru.

Ovšem nenamlouvejme si, že titěrné inkaso potenciální daně z cukru bude představovat dostatečné konsolidační úsilí, na jehož nutnost upozorňuje Národní rozpočtová rada.

Bude třeba dalších kroků. Další konsolidace. Dalšího zvyšování daní, které se v posledních letech vlastně takřka stalo synonymem konsolidace. Anebo povážlivého prohloubení dluhu.

Počítejme. Během deseti let bude Česko muset navýšit své výdaje na obranu na 5 procent HDP, jak zní klíčový závěr summitu NATO z tohoto týdne.

Ministr financí Stanjura přitom současně koncem června uvedl, že pro příští rok bude žádat zvýšení obranných výdajů na 2,3 procenta HDP. Dopočtěme, že každý rok se pak budou muset navyšovat průměrně o zhruba 0,3 procentního bodu, aby se „stihla“ pětiprocentní úroveň do roku 2035. To znamená, že Česko by například roku 2030 mělo dávat na obranu 3,5 procenta HDP.

Do roku 2030 tak Česko zřejmě navýší své výdaje na obranu z letošních necelých 161 miliard korun na nějakých 355 miliard korun. Česko tedy bude muset navýšit oproti letošku svůj rozpočet na obranné a související výdaje v nominálním vyjádření o 120 procent. O takřka 200 miliard korun. Nominální hrubý domácí produkt ČR má totiž dle letošní dubnové prognózy Mezinárodního měnového fondu činit roku 2030 necelých 10 146 miliard korun.  

Bez další konsolidace, tedy snížení strukturálního schodku, se tak už jen z důvodu navýšení výdajů na zbrojení může do roku 2030 nominální schodek státního rozpočtu ČR nebezpečně přiblížit hranici 500 miliard korun. Navíc, pokud dojde do té doby k nějaké další krizi typu globální finanční krize nebo pandemie covidu, hranici 500 miliard korun schodku ročně státní rozpočet dost možná i velmi výrazně překročí.

Kvůli pokračujícímu stárnutí populace bude ovšem současně dramaticky narůstat pnutí v oblasti výdajů na důchody či zajištění veřejné zdravotní péče. Navíc bude třeba – kvůli povolenkami a Green Dealem vynucenému odchodu od uhlí – zásadně proměnit energetický mix Česka. Nejde rozhodně jen o investice do nových Dukovan, ty ostatně v roce 2030 nebudou ještě ani zdaleka hotové. Bude třeba dalších investic, například do paroplynových či plynových elektráren. Nebo do zajištění vyšší robustnosti přenosové soustavy, jejíž celoevropskou nedostatečnost – nedostatečnost tváří v tvář nárůstu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny – odhalil obří dubnový blackout ve Španělsku.

Náklady Green Dealu EU vyčísluje Národní rozpočtová rada v období do roku 2030 v ČR na 1,3 bilionu korun. To je při rozpočtení na léta 2025 až 2030 průměrně nějakých 220 miliard ročně. Jde o další peníze, které zatíží českou ekonomiku a zhorší její konkurenceschopnost ve světovém měřítku, což se přenese do nižšího daňového inkasa české vlády.

O to více se tedy budou muset zvedat daňové sazby pro české občany či zavádět daně nové.

Je tak i proto vysoce pravděpodobné, že do roku 2030 musí dojít k masivnímu nárůstu daní v Česku, „daňové smršti“, nebo dojde k masivnímu nárůstu zadlužení České republiky. A tím pádem fatálně zhoršenému stavu české veřejné kasy při vstupu do 30. let, které přitom budou z hlediska dopadů stárnutí populace na veřejnou kasu daleko kritičtější než současná dekáda, jež je z tohoto hlediska ještě stále jen „procházkou růžovým sadem“.

Z uvedeného je vskutku zřejmé, že nelze mít vše najednou. Nelze mít při elementárně ukázněném hospodaření eráru současně uspokojivé důchody a dostupnou veřejnou zdravotní péči a zároveň také bezpečnost vůči vnějšímu ohrožení a bezpečnost energetickou a k tomu všemu plnit cíle Green Dealu EU.

Pokud tudíž má být zvýšení daní v Česku v příštích letech ještě vůbec politicky schůdné – aniž by kvůli vysokým daním padla vláda a lid předal moc vyhrocenému politickému extrému –, je třeba razantně šetřit na jedné ze tří věcí: důchody a zdraví, bezpečnost, dekarbonizace.

Dobrým vkladem pro budoucí společenský smír a pro předejití předání moci extrémistům v Česku je tedy razantní omezení tempa dekarbonizace a Green Dealu. Protože těžko lze obhájit a prosadit omezení výdajů na důchody, zdraví a bezpečnost.

Jestliže by se příští vládě – tato už to nestihne – podařilo Česko vyvázat ze systému emisních povolenek pro domácnosti, hned tím pádem zmizí jedna z daní, jež se na české občany chystají. A to daň z pohonných hmot či vytápění bytu. Nejde o malou daň. Vždyť třeba v případě pohonných hmot může tato daň činit až 27 Kč/l, jak plyne z expertního odhadu ceny emisních povolenek pro domácnosti.

  Dekarbonizace je jediná oblast, kde Česko realisticky a politicky schůdně může zásadně ušetřit. Bude ovšem muset být mnohem aktivnější v Bruselu. Ten by mělo přesvědčit, že současné navržené tempo Green Dealu a dekarbonizace prostě není ve světle nových skutečností – hlavně nutnosti vyšších výdajů na zbrojení – politicky, a hlavně sociálně únosné.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank