Peněz bude stále více: Investování již není možnost ale nutnost!

Po pandemií Covid-19 se zásadně změnilo fungování hlavních světových ekonomik a finančních trhů v důsledku obrovské proměny vlivů monetární a fiskální politiky. Jednoduše řečeno, finanční systém již funguje na velmi odlišných principech, než tomu bylo v posledních několika dekádách. Tato odlišná dynamika povede k tomu, že nerovnost v bohatství obyvatel se do konce dekády výrazně rozšíří a zhorší. Poučka pracuj tvrdě a vyděláš si na slušný život již přestává platit a ten kdo nevlastní cenná a vzácná aktiva na tom bude ještě hůře na konci této dekády. Současný finanční systém totiž vstoupil do své finální fáze života: do dluhově-inflační spirály.

Centrální kontrola dolaru

Jedním z hlavních pilířů prosperity Západu je americký dolar, který je zároveň uznáván jako světová rezervní měna. Nejspolehlivější, nejpřijímanější a nejužitečnější měna ze všech co existují. Sílu této měně zajišťují: striktní dodržování zákonů a respektování soukromého vlastnictví, záštita nejsilnější ekonomiky a armády na světě a zdaleka největší a nejrozvinutější finanční trh. Není tedy divu, že americký dolar je vysoce žádaný.

Americký dolar je již od roku 1971 (kdy došlo k odpojení dolaru od zlata) oproštěn jakékoliv fundamentální (skutečné, hmatatelné) hodnoty. Co tedy tvoří hodnotu dolaru jsou výše jmenované nehmatatelné hodnoty, jako je důvěra v americkou legislativu, užitečnost amerických trhů, všeobecný konsensus přijímající tuto měnu jako uchovatele hodnoty apod. Od té doby ale došlo k jedné zásadní změně, americká vláda a potažmo Federální rezervní systém dostali otěže amerického, a tedy celého finančního systému do vlastních rukou. Jestli mělo být období komunismu něčím světu ponaučením tak asi tím, že úspěšné centrální rozhodování složitých systémů jako je ekonomika zkrátka není v lidských silách. A přesto americký a potažmo globální finanční systém od té doby začal být v podstatě centrálně kontrolovaným, a to americkými bankovními a vládními autoritami.

Centrální kontrola časem vede k rostoucímu počtu chybných rozhodnutí a také k potenciálnímu zneužívání systému. Jelikož je americký finanční trh zdaleka tím největším a nejdůležitějším a také se na americkou měnu vážou všechny ostatní, týká se to, co se děje v USA v různé míře celého světa. Spojené státy začaly časem totiž této centrální kontroly zneužívat ve svůj prospěch. Stárnoucí populace, klesající porodnost, rostoucí konkurence, nákladná armáda či obchodní deficit to vše postavilo Spojené státy před důležité rozhodnutí. Nechat věcem přirozený průběh a sledovat, jak se moc západu přirozeně zmenšuje ve prospěch východu, nebo si onu moc uměle udržovat, a to i za cenu poškozování světového finančního systému. Jaký udělali výběr asi již tušíte, vybraly si to druhé.

Zázračná pilulka

Začalo tedy být normou zvětšovat objem peněz v ekonomice ať už prostřednictvím snižování úrokových sazeb až k technické nule, vládním půjčováním, nebo nedávno přímo kvantitativním uvolňováním (tj. přímý tisk peněz). Rostoucím objemem peněz americká vláda dlouhá léta obohacovala americké domácnosti a společnosti, což více než kompenzovalo přirozený úpadek síly americké společnosti. Proto v počáteční fázi to vedlo ke zvýšené prosperitě a vlastně kromě ekonomických teoretiků a amerických konkurentů s tím nikdo neměl větší problém. Nutno dodat, že po vzoru Spojených států tuto „zázračnou pilulku“ začaly užívat v podstatě všechny země světa. I ty, které to zjevně nepotřebovaly. Ve světě, kde každý rabuje je totiž hlupákem pouze ten, kdo se tohoto šílenství neúčastní. Proto není jediné větší země na světě, která nemá státní dluh a většina zemí má výrazně vysoké zadlužení.

Být pánem světové rezervní měny má ale jednu výhodu, možnosti manipulace s touto měnou ve vlastní prospěch jsou mnohonásobně větší než u ostatních měn. Jelikož je nahrazení amerického dolaru velmi nákladné, ne-li často nemožnou záležitostí, svět musí přijmout veškerá monetární rozhodnutí amerických autorit. Proto je takřka celý svět v jakémsi zajetí amerického monetárního systému. To je také jeden z důvodů proč si myslíme, že toto světové zadlužování se bude pokračovat ještě dlouhá léta předtím, než dosáhne svého limitu. Jakýsi „bod zlomu“, na který často upozorňují alarmisté tedy podle našeho názoru není zatím v dohlednu. 

Problém se zneužíváním čehokoli je v tom, že to s sebou časem přináší neblahé důsledky. Žádný podnik nelze rabovat do nekonečna a s rostoucím zadlužováním se celého světa se krátí životnost monetárního systému na kterém je vybudovaná celá světová ekonomika. Čím rychleji se rabuje, tím rychleji se dočkáme bodu zlomu. Proto jedinou věcí, kterou s tím lze udělat je celý tento proces co nejvíce zpomalit tím, že se vlády budou zadlužovat pomaleji. Proč se ale nepřestat zadlužovat úplně když existují taková rizika? To již z povahy problému bohužel nelze, tento vlak jede pouze jedním směrem a má jen jediný pedál: plyn.

Dluhově-inflační spirála

Zvyšování množství peněz v oběhu prostřednictvím dluhu s sebou přináší nepříjemný jev, který vytváří dluhovou spirálu, ze které je nemožné se dostat. Pokud je totiž dluhu příliš mnoho tak jak je to v případě všech větších světových ekonomik, jeho splacení se stane natolik velkou nákladovou položkou ve státním rozpočtu, že to příjem z daní již nemá šanci pokrýt. Například Spojené státy nyní za akumulovaný úrok na veškerém svém státním dluhu ročně vynakládají více prostředků než na celou svoji armádu. Jediný způsob, jak se mohou USA dožít dalšího roku, aniž by zbankrotovaly je tedy spolehnout se na nový dluh. Nikdo ale nikomu nepůjčí zadarmo a ačkoli tím státy řeší krátkodobě svoji neschopnost splácení dluhu, dlouhodobě tento problém zhoršují, protože se tyto úroky nastřádají. Co časem následuje a co je obzvlášť po pandemií Covid-19 velmi zjevné je: Fiskální dominance.

Svět je pevně chycen v dluhové spirále a je jen otázkou času, než to začne být nesnesitelné. Dluhová spirála je dlouhodobý proces, charakteristický rostoucí nerovností v příjmech a majetku obyvatel. Střední a nižší majetkové třídy budou chudnout ve prospěch nejvyšší majetkové třídy. V období fiskální dominance totiž většina nově vytvořených peněz nakonec stejně skončí na finančních trzích, a tedy především v rukou bohatých.

Fiskální dominance

Je to jev, při kterém fiskální (neboli vládní) politika je tou dominantní a monetární politika, která dosud určovala průběh ekonomických cyklů přestává být účinná. Monetární politiku má pod křídly centrální banka, která za pomocí úrokových sazeb ovlivňuje, jak moc se budou soukromé subjekty v ekonomice zadlužovat. Nižší úrokové sazby vedou k vyššímu zadlužování se, a to vede k silnější ekonomické aktivitě a vyšší sazby naopak. Manipulací úrokových sazeb tedy centrální banky dosud dlouho řídily ekonomické cykly a dokázaly účinně regulovat inflaci. Ovšem vládní dluh je odlišný a neřídí se stejnými pravidly jako soukromý dluh, který je diktován centrální bankou. Úrokové sazby mají totiž malý vliv na rozhodování vlád ohledně toho, kolik nového dluhu vydají v daném období. Vládní deficit každý rok nevyhnutelně roste s rostoucí výší celkového zadlužení země, protože se kumulují splátky již existujícího dluhu.

Nyní jsou Spojené státy v bodě, kdy vládní deficit je každý rok natolik masivní, že převyšuje tvorbu dluhu v soukromém sektoru. Jednoduše řečeno, cykly nyní začínají a budou čím dál více určovat vládní výdaje, nikoli soukromý sektor. To je tragické, protože se tím zmenšuje tržní ekonomika a ta se tak pomalu mění se v centrálně kontrolovanou (vládou určovanou) ekonomiku. O to je situace horší, že centrální banka ztrácí vliv a nedokáže efektivně kontrolovat inflaci. Ve světě, kde vládní dluh tvoří většinu nově vytvořeného dluhu, jediné, co garantuje nízkou inflaci je střídmost oné vlády. Jenže jak jsem již popsal výše, ta střídmost je pouze částečně v rukou vládních činitelů. Dluhově-inflační spirála totiž nepodléhá žádnému politikovi. Proto a z důvodů konfliktu zájmů politiků lze téměř s jistotou říci, že vláda není spolehlivým garantem nízké inflace. To je také tím největším důvodem, proč existují nezávislé centrální banky.

Jak se tomu bránit

Svět je tedy v dluhové krizi, která se negativně propisuje téměř do všeho ať už přímo ale spíše nepřímo a velmi nenápadně. Z důvodů, které jsme popsali se tato krize bude pravděpodobně prohlubovat v dalších letech. Tuto situaci nelze snadno řešit a ani ty nejsilnější a nejmocnější ekonomiky na světě na to nemají odpověď. Období zvýšené inflace a rapidně rostoucího vládního dluhu je to, co lze v příštích mnoha letech očekávat. Proto více než kdy jindy je důležité vlastnit cenná a vzácná aktiva, jako jsou akcie, nemovitosti, zlato apod. Jak popsáno výše velká část dluhu totiž nakonec skončí právě na finančních trzích. Investování bude v dalších letech tedy nutností a nikoli pouze možností. Vlastnění těchto aktiv je jediný způsob, jak si udržet kupní sílu v těchto turbulentních časech.

A to i přes vysoké valuace těchto aktiv. Termín valuace v období fiskální dominance ztrácí smysl. Ve světě, kde se tisknou peníze lze totiž jen stěží určit hodnotu čehokoli. Zajímavostí je, že dluhově-inflační spirála není ničím novým a například římská říše, britské impérium či nizozemská koloniální říše, všechny ve své konečné fázi světové dominance čelily úplně stejnému problému. Tisknutí peněz je jakýmsi voláním o pomoc v domě, který se bortí pod vlastní tíhou. Tento historický vzorec dobře popisuje například legendární investor Ray Dalio na ve své knize The Changing World Orders.

BH Securities a.s.