Vyrovnané české rozpočty už v příštím roce? Jde to. Vláda ale výrazně snižuje reálné výdaje na vědu, výzkum a inovace

Od poslední minuty letošního srpna je oficiálně známa výše schodku státního rozpočtu navrhovaná pro příští rok – 230 miliard korun. Pokud by se toto číslo skutečně naplnilo, Fialova vláda za čtyři roky svého vládnutí vytvoří nominálně o zhruba o 320 miliard vyšší dluh než předchozí kabinet Babišův. Přesto by mohla už v příštím roce veřejné rozpočty dokonce vyrovnat, pokud by chtěla.

Předpokladem uvedeného výsledného o 320 miliard vyššího souhrnného deficitu současné vlády v porovnání s tou minulou je kromě schodku 230 miliard korun v příštím roce také letošní deficit 252 miliard, což je realistický předpoklad. I pokud by však byly letošní schodek i ten příštího roku nakonec o něco nižší, stejně Fialova vláda „trumfne“ v zadlužování, resp. přesněji v součtu nominálních deficitů, tu Babišovu o zhruba 300 miliard korun.

Kumulovaný schodek státních rozpočtů let 2018 až 2021, kdy vládl Babišův kabinet, totiž činí nominálně zhruba 813 miliard korun. Souhrnný deficit Fialovy vlády přitom bude za léta 2022 až 2025 nominálně představovat přibližně 1131 miliard korun, pokud tedy právě bude letošní schodek státního rozpočtu 252 miliard a roku příštího pak 230 miliard.

Nominálně by tedy Fialova vláda vytvořila o zhruba 320 miliard vyšší souhrnný deficit, tedy nový dluh, než vláda Babišova. Pro srovnání, Sobotkova vláda vytvořila v letech 2014 až 2017 souhrnný deficit státních rozpočtů ve výši jen zhruba 85 miliard korun.

V těchto údajích ovšem není zohledněna inflace.

Jestliže tedy dané údaje převedeme do stálých cen roku 2014, abychom je takto o inflaci očistili, souhrnný schodek Sobotkovy vlády zůstává na zhruba 85 miliardách, kumulovaný deficit Babišova kabinetu se ztenčí na přibližně 712 miliard a kumulovaný deficit Fialovy vlády zase na přibližně 782 miliard. Předpokladem tohoto očištění je inflace mírně přesahující úroveň dvou procent jak za celý letošní rok, tak za rok 2025, což je v souladu s aktuální, srpnovou prognózou ministerstva financí.

I v očištění o inflaci tedy ve vytváření dluhu Fialova vláda tu Babišovu překoná, a to o souhrnně o zhruba 70 miliard korun.

Samozřejmě, jak Babišova, tak Fialova vláda čelily – na rozdíl od té Sobotkovy – objektivně velmi náročným podmínkám s vysoce negativním dopadem na veřejné finance. Ať už se jednalo nejprve, v letech 2020 a 2021, o pandemii covidu a související historicky rekordní propad české ekonomiky a posléze, v letech 2022 a 2023, zase o dopady invaze Ruska na Ukrajinu v podobě mimořádně vysoké inflace a extrémního nárůstu cen energií.

Ministerstvo financí v reakci na daná čísla apeluje, aby se vývoj rozpočtových deficitů důsledně očišťoval o inflaci. Což je pochopitelné už jen proto, že po očištění vytvoří zřejmě „jen“ o 70 miliard vyšší dluh než vláda Babišova, zatímco bez očištění to bude až o 320 miliard, jak víme. Nicméně proti očišťování nelze nic moc namítat. Snad jen to, že pokud bychom pak měli být v očišťování opravdu důslední, je třeba deficity očistit také o makroekonomický vývoj, resp. o tu jeho část, kterou vláda nemohla objektivně ovlivnit.

Například historicky rekordní propad ekonomiky z roku 2020, více než pětiprocentní v poměru k HDP, prohloubil deficit veřejných financí na zhruba 367 miliard i kvůli nutnosti poskytovat v době pandemie covidu veřejné prostředky restrikcím zasaženým podnikatelům, firmám a podnikům, stejně jako jejich zaměstnancům. Zároveň se kvůli těm samým restrikcím smrskly příjmy veřejné kasy, protože firmy a fabriky stály či omezovaly produkci a jejich zaměstnanci zhusta zůstávali doma, neboť nemohli pracovat a vytvářet hodnoty – díky nimž vznikají hrubé zisky, z nichž pak do veřejné kasy plynou daně.

Výsledkem tudíž by výrazný deficit, a to je absolutní, tak v poměru k HDP, který ovšem rozhodně nelze celý přičítat možnému chybnému fiskálnímu hospodaření tehdejší vlády.

V tomto ohledu je vlastně dokonce výhodnější „inflační krize“, jakou Česko prožilo v letech 2022 a 2023, neboť o inflaci lze deficity ponižovat metodicky snáze než o objektivně neovlivnitelný makroekonomický vývoj. Proto také řada prováděných očištění končí u očištění o inflaci, aniž by dále očišťovala i o objektivně neovlivnitelný makroekonomický vývoj.

To však není hlavní sdělení této pasáže. Tím je to, že pokud ministerstvo financí apeluje za očišťování deficitů o inflaci, mělo by být konzistentní a samo tak alespoň o inflaci očišťovat i další položky rozpočtování. Tedy nejen deficity, leč třeba i investice.

Tak se ale neděje. Na příští rok ministerstvo financí plánuje investice za více než 250 miliard korun. To je solidní číslo, pokud skutečně dojde k jeho naplnění (čemuž tak být nemusí, jak napovídá zkušenost řady uplynulých let). Absolutně je vlastně historicky nejvyšší. To ostatně hlásá samo ministerstvo. „Je to rekord,“ zní z pražské Letenské ulice, kde úřad sídlí.

Jenže rekord to je pouze právě bez očištění o inflaci. Tedy dle metodiky, kterou to samé ministerstvo jinde – pokud jde o deficity – zavrhuje. Jestliže totiž údaj více než 250 miliard převedeme třeba do stálých cen roku 2010, a očistíme tedy takto o inflaci, rázem má na investice jít „jen“ necelých 151 miliard korun. To je z historické perspektivy stále solidní výsledek i v očištění o inflaci, avšak už není rekordní. Protože třeba v roce 2015 šlo na investice hned přibližně 176 miliard, vycházíme-li opět ze stálých cen roku 2010 (viz graf níže).

Navíc, pokud investice inflačně očistíme, investuje současná vláda zhruba stejně jako minulá vláda, která ovšem prováděla ekonomiku oním jejím historicky rekordním propadem roku 2020, z nějž se hospodářství plně vzpamatovalo až ve druhém čtvrtletí roku 2022 (kdy se jeho výkon srovnal s tím těsně před propuknutím covidové pandemie).

V očištění o inflaci totiž současná vláda za první tři roky svého působení, tedy v letech 2022 až 2024, proinvestovala (pokud se tedy beze zbytku naplní plán investic na letošek) 376 miliard korun ve stálých cenách roku 2010. Minulá vláda za první tři roky svého působení, 2018 až 2020, tedy včetně prvního roku covidu, ergo roku historicky rekordního propadu ekonomiky ČR, proinvestovala zhruba 369 miliard korun ve stálých cenách roku 2010. To je tedy údaj srovnatelný s inflačně očištěným investováním současné vlády.

To klíčové ale je, že pokud ministerstvo – plně legitimně – vyzývá k používání jedné určité metodiky, mělo by ji také vždy používat samo.

Dalším příkladem jsou výdaje na výzkum, vývoj a inovace. V očištění o inflaci, konkrétně ve stálých cenách roku 2014, tyto výdaje letos činí 31,5 miliardy, což je o více než deset miliard korun méně než v letech 2019 či 2020, kdy ve stálých cenách roku 2014 dosahovaly 41,7 miliardy korun, resp. 42,4 miliardy. V příštím roce to nemá být o moc lepší, mají činit 33,3 miliardy ve stálých cenách roku 2014 (viz graf níže). Na výzkum, vývoj a inovace tedy současná vláda dává reálně výrazně méně než ta Babišova.

A další věcí, kterou uvažování s očištěním o inflaci a bez něj odhaluje, je, že české veřejné finance lze už v příštím roce vyrovnat poměrně snadno. Vlastně by stačilo obnovit zdanění superhrubé mzdy, jaké platilo do roku 2020.

Obnovení zdanění superhrubé mzdy by totiž v roce 2025 vyneslo veřejným rozpočtům dodatečných takřka 140 miliard korun. Ano, tolik. Protože příslušné příjmy ze zdanění superhrubé mzdy rovněž nafoukla inflace. Pro rok 2021 vyčíslila Národní rozpočtová rada výpadek inkasa ze zrušení superhrubé mzdy na 58 miliard korun pro státní rozpočet a na 30 miliard pro rozpočty krajů a obcí.

Přitom 58 miliard korun roku 2021 by se kvůli inflaci a růstu ekonomiky, které od té doby nastaly, přetavilo v přibližně 90 miliard korun roku 2025. A z 30 miliard by se stalo 47 miliard. Takže celkový dodatečný výnos z obnovení superhrubé mzdy by byl v příštím roce 137 miliard korun. A protože letos v pololetí kraje a obce hospodařily s přebytkem 83 miliard korun, lze předpokládat, že to v příštím roce bude zhruba 90 miliard korun. Když schodek státního rozpočtu plánovaný pro příští rok, zmíněných 230 miliard, ponížíme o těchto 90 miliard, dostáváme schodek 140 miliard, který by takřka celý pokrylo právě znovuzavedení zdanění superhrubé mzdy v podobě platné do roku 2020 (ostatně, důvodová zpráva k tehdy schválenému zrušení superhrubé mzdy hovoří o tom, že jde o opatření dočasné, na dva roky, 2021 a 2022).

Veřejné finance Česka by tedy v zásadě vyrovnalo jediné opatření, a to navrácení zdanění mezd a platů na úroveň před rokem 2021. Nárůst mandatorních výdajů z doby před nástupem současné vlády tudíž není překážkou vyrovnání veřejných financí.

Ostatně mandatorní výdaje státního rozpočtu tvořily na začátku „Babišovy éry“, roku 2014, celkem 21 procent HDP. V prvním roce po skončení této éry, tedy roku 2022, to bylo stejně, opět 21 procent HDP, plyne z dat ministerstva financí (viz graf níže).

Nejpodstatnější složkou mandatorních výdajů jsou výdaje na sociální dávky v čele se starobními důchody. Jenže tyto dávky tvořily v roce 2013 zhruba devět procent HDP, tedy stejně jako roku 2023 (viz graf níže). Kde je tedy ten prudký nárůst sociálních dávek v čele s důchody, který měl za „Babišovy éry“ nastat a který by opodstatňoval, proč mezi lety 2013 a 2023 narostl deficit státního rozpočtu na dvojnásobek, tedy z přibližně dvou na čtyři procenta HDP?

Není to obhajoba návratu superhrubé mzdy, jen důkaz, že současný deficit lze smazat jediným opatřením výhradně v „ne-mandatorní“ oblasti, které je tudíž politicky prosaditelné, bude-li politická vůle.

Samozřejmě, mnohem lepší by bylo, pokud by vláda nalezla odpovídající peníze ne v kapsách lidí, ale v úsporách u sebe, ve výdajích státu, jak vládní strany slibovaly před volbami roku 2021.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank