„Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější“ - Farma zvířat (1945), George Orwell
Tento článek berte spíše jako glosu autora, která není podpořena hlubokým výzkumem, i když by si, podle mě, hluboké poznání zasloužila. Třeba některé čtenáře budou následující řádky inspirovat k akci ponořit se do tématu a rozvíjet ho.
Předesílám, že jistě existuje mnoho dat a údajů, které nevím, které jsem nenašel, nebo je zatím nehledal. Pokud takové znáte, napište/prolinkujte je prosím do komentáře pod článek, abych si mohl zlepšit porozumění problematice a případně poupravit svůj náhled prezentovaný níže.
Tento článek je zamyšlením nad tím, když jsou chybná rozhodnutí jednotlivců, nebo úzké skupiny lidí (ať už v rámci soukromé společnosti, nebo státní instituce) tzv. socializována. To znamená že za chyby neplatí v plné míře ti, kteří je zapříčinili, ale platí za ně celá společnost!
Jak je to s odpovědností individuálního tradera / investora
Na začátek bych chtěl nastínit to, jak přemýšlím o odpovědnosti jednotlivce na finančních trzích (a nejen tam). Není na tom nic složitého. Jako trader / investor činím rozhodnutí zda nakoupit, prodat, nebo zůstat mimo trh. Za svá rozhodnutí jsem trhem odměněn (zisk), nebo potrestán (ztráta). Za mě je to naprosto v pořádku a odráží to realitu kapitalismu a osobní zodpovědnosti.
Když půjdu o úroveň výše do své společnosti spravující kapitál nejen můj, tak za špatná rozhodnutí budu trestán nejen vlastní ztrátou, ale také odlivem investorů. Takže jsem de facto potrestán dvojnásobně.
Jistě, za dobrá rozhodnutí bude odměněn vyšší mírou, než když budu obchodovat pouze na vlastní účet. Ale odměněn budu pouze v případě, že moji investoři vydělají (účtuji totiž pouze performance fee založené na metodě High watermark). Můj zájem je tedy plně v souladu se zájmy mých investorů.
Jak je to s odpovědností institucionálního tradera / portfolio manažera
Pojďme si nyní výše uvedený paragraf kontrastovat s tím, když trader / investor nepracuje „sám na sebe“ (ať už jako jednotlivec, nebo jako člověk který má svou vlastní investiční společnost), ale pracuje pro instituci.
Když bude institucionální trader / manažer dělat aktivity, které společnosti přináší peníze (to neznamená, že nutně vydělávají peníze klientům této společnosti*, nebo že klienty nestaví do pozice nadměrného rizika), tak dostane svojí výplatu + bonus. Když institucionální trader / manažer udělá špatná rozhodnutí, přijde nejčastěji pouze o svůj bonus. Výplatu dostane určitě a pravděpodobnost, že by dostal výpověď je poměrně nízká (v případě, že neporušil zákony, nebo předpisy společnosti).
* Například v knize How Markets Fail je dost podrobně popisováno jaké praktiky se používaly pro prodávání MBS (Mortgage Backed Securities).
Jistě cítíte, že institucionální trader není v rovném postavení, vůči individuálnímu traderovi. Institucionální trader totiž těží ze zisků, ale jen omezeně se účastní rizik. Individuální trader těží ze zisků, ale je v plné míře trestán riziky.
Jak daňoví poplatníci zaplatili tučné bonusy ředitelům z Wall Street
Při čtení knihy How Markets Fail mne zarazila pasáž, kde autor vypsal roční bonusy v řádech desítek milionů USD pro ředitele předních bank z Wall Street v letech předcházejících finanční krizi 2008.
Ti ředitelé jejichž nezodpovědné jednání vedlo k nafouknutí hypoteční bubliny do takové míry, že po jejím prasknutí hrozil kolaps celého finančního systému v USA (v případě, že by vláda USA z peněz daňových poplatníků situaci nezachraňovala).
To je jeden z extrémních případů toho, o čem jsem psal v odstavci o odpovědnosti institucionálního tradera. Ředitelé bank z Wall Street maximálně vytěžili zisky a ztráty přenesly na daňové poplatníky. A pokud toto berete v klidu, tak by vás do lehkého neklidu možná dostal fakt, že ty samé banky, které byly zachráněny z peněz daňových poplatníků, vyplatily svým ředitelům o pár let později (když se trhy vzpamatovaly) roční bonusy v řádech jednotek milionů dolarů. Jediným uklidňujícím prvkem, který jsem v tomto našel je fakt, že ředitelé, kteří k hypoteční bublině přispěli, byli odvoláni a tudíž nepobrali bonusy nadvakrát (tj. za růst v bublině a za růst po skončení dramatického propadu po prasknutí bubliny).
Jak je socializování ztrát soukromých firem možné?
Přemýšlel jsem nad tím, že v zemi (USA), kde lidé nejsou tak lhostejní jako my zde v ČR, kde se nebojí vyjít do ulic a vyjádřit své názory (viz Occupy wall street), stejně nebylo ve finále dosaženo toho, aby za špatná rozhodnutí jednotlivců/společností platili v případě příliš velkého „průšvihu“ daňoví poplatníci.
A kdybyste náhodou přemýšleli nad tím, zda na Wall Street proběhla nějaká reflexe směrem dovnitř, tak nedávný článek Bloomberg o tom, že poprvé od roku 2007 budou velké banky vyplácet bonusy s osmi ciframi, vás od tohoto přemýšlení ihned odvede.
Daňoví poplatníci v USA mohou nyní doufat, že nynější ohromné zisky bank (které opodstatňují výplatu obrovských bonusů) byly zapříčiněny skutečnými inovacemi, zefektivňováním, a vytvářením skutečné přidané hodnoty uvnitř bank. A ne že byly vytvořeny nějakým nezodpovědným, riskantním chováním bank, které se za pár let provalí. A jelikož tyto banky mají status „too big to fail“ (příliš velké na to, aby je vláda nechala zkrachovat), tak za případné selhání budou opět platit daňoví poplatníci.
Socializace špatných rozhodnutí aktuálně a v ČR
Kniha How Markets Fail argumentuje, že finanční trhy je nutné regulovat. Předložené argumenty autora jsou silné a tudíž se s nimi ztotožňuji. V knize autor nešetřil kritikou šéfa FEDu Alana Greenspana, který svými (ne)rozhodnutími také přispěl k hypoteční bublině.
A tak jsem začal přemýšlet, že daňoví poplatníci nemusí platit jen za špatná rozhodnutí soukromých společností, ale také špatná rozhodnutí úřadů státní správy, nebo regulátorů.
Konkrétně jsem přemýšlel o naší České národní bance (ČNB). Musím říct, že jsem nedospěl k úplně pozitivnímu závěru. Tento závěr se pokusím ilustrovat níže na aktuálně populárním tématu inflace v ČR.
Jak je to s inflací v ČR
Na svých webových stránkách ČNB prohlašuje, že „Inflační cíl je základní kotvou měnové politiky ČNB.“. Inflační cíl deklaruje ČNB 2%.
Na stránkách Českého statistického úřadu je přehledná tabulka inflace v ČR od roku 1997.
Zdroj: https://www.czso.cz/csu/czso/mira_inflace
Při pohledu do tabulky vidíme, že nejvyšší inflace byla v letech 1997 a 1998. Ty jsem osobně v ČR nezažil, protože jsem byl na rok ve škole v USA. Nicméně z pozdějších studií na univerzitě a z knih vím, že byla nejdříve krize v jihovýchodní Asii a v roce 1998 neschopnost Ruska splácet svůj státní dluh. To byly bezpochyby velké šoky pro globální ekonomiku.
Období vyšší inflace v ČR lze pozorovat také v letech 2001 a 2008 (tj. Dot.com bublina a Hypoteční krize). Řeckou dluhovou krizi v roce 2012 už ČNB z pohledu inflačního cíle zvládla lépe.
V červenci 2016 se stal guvernérem ČNB pan Jiří Rusnok. Snad pouze v roce 2018 se z mého pohledu na tabulku, pod jeho vedením, dařilo držet se poměrně ideálně blízko inflačního cíle 2%.
Fakt, že v srpnu 2021 se inflace dostala na úroveň 4,1% (tj. 1,1% nad toleranční pásmo ČNB a na dvou násobek deklarovaného cíle) už je pro mě selhání v plnění inflačního cílování. A poslední údaj za únor 2022 ve výši 11,1%, je tak obrovské odchýlení od cíle špatným směrem, že by v soukromém sektoru nejspíše znamenal odvolání ředitele společnosti. Informace o tom, že by mělo dojít k odvolání guvernéra ČNB jsem nikde nezaznamenal.
Co (nejspíš) dělá ČNB v oblasti inflačního cílování
V ČNB jsem nikdy nepracoval, takže následující informace zakládám na znalostech centrálního bankovnictví z univerzity a několika knihách a rešerších, které se této oblasti okrajově dotýkaly.
Pokud to mohu zjednodušit, tak činnost ČNB v oblasti inflačního cílování vnímám tak, že sbírají data, mají predikční modely, které na základě těchto dat naznačují pravděpodobný vývoj ekonomiky ČR a inflace a za přispění výstupů těchto modelů bankovní rada volí monetární politiku, aby splnila inflační cíl.
Nemůžu si pomoci, ale principiálně v tom vidím ohromnou paralelu s profesionální správou kapitálu. Profesionální individuální i institucionální tradeři / portfolio manažeři sbírají data (technická, fundamentální, sentiment, alternativní) mají své modely, na základě kterých rozhodují co nakoupit a prodat. Když mají dobré modely, tak vydělávají, když mají špatné tak většinou skončí, nebo jsou nuceni inovovat a vytvořit nové, lepší modely.
Prostě a jednoduše - jak ČNB, tak profesionální správci kapitálu sbírají data, vytváří/upravují predikční modely a na základě jejich výstupu konají, aby dosáhli svých cílů.
Při pohledu na historickou tabulku inflace v ČR to na mě působí, že ČNB:
- buď nemá dostatečně dobré predikční modely pro období výrazných ekonomických událostí ve světě, nebo
- má dobré predikční modely, ale bankovní rada jim nedává váhu a hlasuje na základě „intuice, zkušeností, přesvědčení, zkreslených dat, kognitivních zkreslení jednotlivých členů“.
Ujel špičkovým expertům v ČNB „inflační“ vlak? Pokud ano, tak proč?
V knize bývalého guvernéra ČNB, Miroslava Singera, „Jak shodit kila a oslabit korunu“, jsem se kromě jiného dočetl, že expertíza ČNB je na velmi vysoké úrovni, a že ČNB vysílá své experty do zahraničí, aby o know-how a nejlepší praxi uvnitř ČNB učili/přednášeli v zahraničních centrálních bankách a konferencích.
Pokud jsou slova o vysoké expertíze v rámci ČNB pravdivá, tak se nabízí otázka, jak je možné, že těmto špičkám v oboru se inflace namísto cíle 2% dostala na 11,2% (vyšší byla inflace naposledy v červnu roku 1998). Napadá mě:
Hypotéza 1 - Ne tak kvalitní predikční modely
Připusťme, že covid byl extrémní událostí, která se velmi obtížně zapracovává do predikčních modelů. První „covid šok“ přišel už na jaře 2020 a inflace výrazně roste, až ve 4. kvartále 2021, to vnímám jako prostor 1,5 roku.
Pokud po dobu 1,5 roku nejsou predikční modely ČNB schopny předpovědět tak dramatický nárůst inflace, jež nyní zažíváme, tak se při vší úctě nemohu ztotožnit se slovy pana Singera o špičkové expertíze.
Jelikož jsem výše nastínil paralelu s institucionální správou peněz, tak jsem pátral mezi špičkami v tomto oboru, zda i jejich predikční modely, nebyly schopny pojmout „covid šok“ a způsobily tudíž jejich investorům ztráty.
V článku Financial Times z listopadu 2021 jsem se dočetl, že podle dokumentace pro investory, kterou vidělo Financial Times, jeden z nejlepších hedge fondů (Millenium) neměl kromě roku 2008 jediný ztrátový rok a v minulém roce vydělal 25,6%.
Věřím, že ziskových správců kapitálu bylo více (mám tím na mysli především špičky v oboru - např. Renaissance Technologies nebo Bridgewater Associates, které veřejně nesdílí své výsledky).
Má pointa je ta, že pokud máte talenty a podmínky, tak lze ve třetí dekádě 21. století vytvořit predikční modely, které jsou velmi úspěšné. To by v podání ČNB znamenalo modely, které se neodchylují 2-3 násobně od vytyčeného inflačního cíle, když v globální ekonomice dojde k závažným událostem (protože tyto události byly v minulosti a budou i v budoucnosti).
Když existují entity, které jsou schopné nějakými způsoby ekonomický vývoj, i přes globální ekonomické šoky, relativně úspěšně predikovat, tak musím Hypotézu 1 výše vyloučit a hledat jinou.
Hypotéza 2 - Špičkové predikční modely ale problémy uvnitř ČNB
Jiná hypotéza, která mě napadá, je taková, že ČNB skutečně disponuje špičkovými predikčními modely, ale bankovní rada se jimi při svém rozhodování buďto neřídí, nebo se k ní dostanou zkreslené výstupy modelů.
Můžeme tak zkoumat variantu, že se do bankovní rady dostanou 100% přesné výstupy špičkových predikčních modelů. V bankovní radě však může panovat atmosféra, kterou popisoval autor knihy How Market Fails v rámci FEDu a dominantní role Alana Greenspana, kterému nikdo v radě nechtěl odporovat.
Abych nekřivdil bankovní radě, tak bych potřeboval znát skutečný stav věcí ohledně vnitřní struktury v ČNB a vztazích lidí, kteří představují „cestu“ od výstupu z predikčních modelů na monitorech „řadových“ analytiků až na stůl členů bankovní rady.
Napadá mě také varianta, kdy po cestě informací od „nejnižších řadových analytiků“ ČNB směrem k členům bankovní rady dochází k dohadům/polemikám/nedůvěře/úpravám ve výsledcích modelů a dospěje to až k tomu, že bankovní rada jedná na základě podkladů, které neodráží 100% výstupy špičkových predikčních modelů. Pokud by platila tato varianta, tak je to bohužel selhání vedení ČNB v čele s jejím guvernérem, který nese ultimátní odpovědnost za celou instituci.
Závěr z hypotéz
Žádná jiná hypotéza než dvě výše uvedené mě nenapadá. Opět to (možná až moc) pro účely tohoto článku zjednoduším. Buď mám k dispozici dobré modely a pak jako vůdce selhávám někde po cestě mezi výstupem modelů a hlasováním bankovní rady. Protože pokud mám dobré modely, tak se mi nemůže stát, že od cíle 2% mi inflace „ulítne“ na 11,1%.
Nebo nemám dobré modely a potom jsem selhávající vůdce, který není schopen sehnat adekvátní talenty a připravit jim takové podmínky, aby vytvořili dobré modely.
Jak všichni občané ČR zaplatí za špatný výkon ČNB
Pokud se shodneme na tom, že když se inflace namísto cíle 2% dostane přes 11%, je špatný výkon mandátu ČNB, tak bychom se měli shodnout na tom, že nejvyšší odpovědnost za to nese její guvernér.
Pokud budu investorem do fondu, který bude deklarovat, že jeho posláním je dosahovat výnosů +2% nad vybraný benchmark a tento fond bude namísto toho přes jeden rok -1% pod benchmarkem, potom půl roku -2% pod benchmarkem, potom několik měsíců -4% pod benchmarkem a nakonec -11% pod benchmarkem, tak co vám jako investorovi bude kolovat v hlavě? Mě by kolovali 2 věci:
- Manažer fondu něco dělá špatně
- Ukončím svou investici
Finanční a společenská odpovědnost ČNB
Jistě my nejsme investoři do ČNB. Jenže na její neschopnost plnit obstojně svůj mandát (tj. držet inflaci co nejblíže 2%) doplácíme úplně všichni! Nám se mnohem více zdražuje vše, co si v našich životech kupujeme, než by se zdražovali v případě, že by se inflace pohybovala okolo 2%.
Bankovní rada ČNB není svým rozhodování zodpovědná pouze za finanční dopad na každého občana naší země. Je i nepřímo zodpovědná za sociální dopad.
Podle článku serveru Novinky.cz se příjmová chudoba v roce 2021 týkala 900 tisíc lidí. To představuje 8,1% populace. Odečtěte od toho počet lidí, kteří nemají volební právo a číslo 8,1% vám naroste. A k tomu si přičtěte vysokou inflaci, ke které přispěla svým selháním dříve zareagovat v rámci monetární politiky ČNB.
Vyjde vám, že skupina postižená chudobou se rozroste. Nejsem schopen kvantifikovat o kolik. Ale dovedu si představit, že se bavíme v řádech desítek možná i ke stovce tisíc dalších lidí, kteří přibudou k těm stávajícím 900 tisícům.
Vnímám velký prostor pro polemiku, jací lidé to jsou apod. Já chci říct pouze jediné - teze, že čím více lidí bude chudých, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že budou slyšet na populistické a extrémně smýšlející politiky. To vnímám jako hrozbu. Neříkám, že se to stane. Jen říkám, že čím větší bude skupina lidí, kteří už jsou tak hluboko, že nemají kam moc hlouběji spadnout, tím je větší šance pro politickou nestabilitu.
Představte si, že přijde brilantní populista, sejdou se mu okolnosti a dostane 50-70 tisíc těchto lidí na jedno místo. To může být velké.
Jistě nemusíte s touto tezí souhlasit. Já čerpám z psychologických studií a historie. Pokud mě uklidníte fakty, které tuto tezi budou negovat, tak je prosím sdílejte v komentáři a já budu jedině rád. Hrozba politické nestability mi nedělá mentálně dobře.
Jaké „zisky“ bankovní rada za svou zodpovědnost inkasuje?
Když jsem hledal data o tom, jak jsou odměňováni čelní představitelé ČNB, tak jsem bohužel našel pouze stará data z roku 2010. Z nich zjistíte, že 7 nejlépe placených státních zaměstnanců byli právě členové ČNB. Stát (alespoň v roce 2010) neplatil nikomu za jeho práci více peněz, než čelním představitelům ČNB.
Je jasné, že nominálně se tato čísla k dnešnímu dni změnila. Je možné, že někteří státem placení úředníci dnes berou více než špičky ČNB. Nicméně jsem přesvědčený, že čelní představitelé ČNB budou i dnes mezi 1% nejlépe placených státních úředníků v ČR.
Já na tom nevnímám nic špatného. Jak jsem napsal výše, jejich zodpovědnost je obrovská. Rozhodnutí členů ČNB má dopad skutečně na každého občana naší země.
Domnívám se, že koncentrace moci změnit životy lidí je v bankovní radě ČNB nejvyšší, ze všech státních institucí.
Vezměme si například soudce. Pokud soudce udělá rozhodnutí, tak ovlivní jednotlivce, maximálně skupinu lidí.
Poslanci mohou sice schválit zákon, který bude mít dopad na každého občana ČR. Ale poslanců je 200.
Bankovní rada ČNB má 7 členů. Takže 7 lidí může udělat rozhodnutí, které ovlivní každého občana ČR. To je obrovská moc a zároveň zodpovědnost.
Jaké „ztráty“ bankovní rada za své chyby inkasuje?
Když jsme si nastínili „upside“ člena bankovní rady (tj. moc ovlivnit každého občana a jeden z nejlepších platů ve státní správě), pojďme se podívat jaká jsou pro něj rizika.
Úředník státu
Člen bankovní rady je de facto státní úředník. Je to tedy někdo, kdo by měl sloužit v zájmu státu = v zájmu všech občanů (i když není placen z jejich daní. ČNB není financována za státního rozpočtu ČR), protože ti v demokracii volí představitele státu. Ovšem občané si členy bankovní rady nevyberou. Členy bankovní rady, včetně guvernéra, jmenuje prezident ČR.
Opět si dovolím krátkou vložku s investičním fondem. Když jako investor nejste s rozhodováním/výkonností fondu spokojený, prostě svou investici ukončíte. Co ale můžete dělat, když jste jako občan nespokojený s tím, jak ČNB (ne)naplňuje svůj deklarovaný inflační cíl.
Co může občan dělat, pokud není spokojen s výkonem úředníka státu v ČNB?
Můžete nepřímo ovlivnit obsazení bankovní rady skrze svou volbu prezidenta. Ale kolik z nynějších kandidátů na prezidenta ve svém programu píše o svých postojích k ČNB? Jaké máte další možnosti?
Po debatě s právníkem na toto téma mi nastínil teoretickou možnost podat žalobu na stát. Ta by (opět zjednodušeně) probíhala v duchu, že bych musel dokázat, že tím, že ČNB dříve neupravila monetární politiku, aby dostála svému deklarovanému inflačnímu cíli, a nechala inflaci vyrůst takto vysoko, mi vznikla škoda. Tuto škodu bych musel vyčíslit a soud by mi musel dát za pravdu.
Z pohledu jednotlivce okamžitě cestu žaloby na stát zavrhnete, protože tam není dobrý poměr zisk/ztráta. Pokud bych sehnal právníka, který by si to chtěl vzít za své a jít do toho all-in a k tomu nasbíral pár desítek tisíc lidí, tak už by to mohlo dávat smysl v ohledu vynaloženého úsilí a peněz vs. případné náhrady. To je trochu scénář ala Erin Brockovich a v ČR ho považuji za minimálně reálný.
Nicméně stále nesmíme zapomínat, že bych musel vyhrát soud. Je otázkou jaké interní informace by ČNB musela zpřístupnit a jak by soudce vyhodnocoval tak sofistikovanou věc, jako prediktivní ekonomické modely, rozhodování o monetární politice země, apod.
Pokud bych se přiklonil k závěrům psychologickým poznatků spojených s rozhodováním soudců (například v knize Thinking Fast and Slow a Noise), tak i kdybych s právníkem a pár desítkami tisíc lidí měl silný případ proti státu, rozhodnutí soudce je více faktorem náhody. A tento fakt dost kazí poměr zisk/ztráta žaloby na stát i v případě silného případu.
Jinými slovy, optikou tradera jsem nenašel nic racionálního, čím bych jako občan mohl „potrestat“ bankovní radu ČNB za její selhání v plnění inflačního cíle. „Downside“ člena bankovní rady tedy vnímám jako minimální.
Závěr
ČNB na svém webu vytvořila speciální stránku věnovanou aktuální inflaci. Nikde jsem tam nenašel informaci, proč k tak vysoké inflaci došlo, když je cíl 2%, a čí je to chyba.
Jak jsem nastínil výše, tak osobně vnímám, že zodpovědnost za současnou vysokou míru inflace v ČR, nese primárně ČNB v čele s guvernérem, protože je jedinou institucí v ČR, která může upravovat monetární politiku, aby splnila svůj deklarovaný inflační cíl 2%.
Považoval bych za velké gesto a dobrý příklad směrem k celé společnosti, kdyby na svém webu ČNB veřejně přiznala, že svůj mandát ohledně inflačního cílování neplní dobře a vysvětlila důvody, proč a nastíní, jaké kroky podnikne, aby svůj mandát plnila skvěle.
Dále bych jako občan, kterého ČNB jako státní instituce ovlivňuje, nanejvýš uvítal, kdyby zavedla vnitřní systém odměňování, který bude v souladu s jejím mandátem.
Mám tím na mysli to, že osobní ohodnocení (počínaje guvernérem a členy bankovní rady, až po posledního analytika, který pracuje na predikčních modelech ČNB) bude navázáno na to, jak je plněn inflační cíl.
Čím více se inflace odchýlí od inflačního cíle, tím nižší osobní ohodnocení by jim mělo být vyplaceno. A v případě, že inflace opustí toleranční pásmo, tak by jednoduše byli bez osobního ohodnocení.
Tento princip by podpořil inovace uvnitř ČNB, aby měla modely, které budou schopné predikovat velmi dobře vývoj ekonomiky ČR i v případě globálních ekonomických šoků. A také by podpořila prostředí napříč celou ČNB, ve kterém mají všichni zainteresovaní pracovníci stejný zájem = co nejlépe plnit inflační cíl, nebo nedostanou vyplacené osobní ohodnocení.
Bohužel, jako jednotlivec vidím pouze jediný způsob, jak se pokusit něco změnit. Tento článek osobně pošlu prezidenstkým kandidátům, jejichž program pro mě bude přijatelný, a budu od nich chtít vyjádření, jestli a jak budou guvernéra, bankovní radu a fungování ČNB řešit. Možná mi neodpoví nikdo, ale možná ano. A kdo mi odpoví se zajímavým přístupem k věci, tomu dám svůj hlas a budu doufat, že jeho slovo platí a přinese do ČNB změny k lepšímu.
Věřím v princip, že změna začíná odspoda, od jednotlivce. Lepší nápad, jak nastartovat změnu, která by přinesla kvalitnější plnění mandátu ČNB ohledně inflačního cílování momentálně nemám. Ale jak bylo řečeno ve filmu Miloše Formana - Přelet nad kukaččím hnízdem: „Alespoň jsem to zkusil“.
Tomáš Kadeřávek
CEO Gideon Capital Management