Je jen otázkou času, kdy čeští politici umožní České národní bance kvantitativní uvolňování trvale. Je v jejich zájmu, provozují jej Polsko, Maďarsko či Rumunsko a je to v dnešním světě bohužel nutnost

Poslanecká sněmovna dnes projednává zavedení trvalé možnosti provádění takzvaného kvantitativního uvolňování Českou národní bankou. Pokud by příslušný návrh prošel, měla by ČNB tuto možnost i za horizontem letošního roku. Dosud totiž jí disponuje pouze dočasně, právě do konce letošního roku, a to na základě nouzového kroku z loňského jara, z doby vrcholící koronavirové krize. 

V českém kontextu to konkrétně znamená, že ČNB by mohla trvale, i po roce 2021, na sekundárním trhu vykupovat dluhopisy vlády ČR i delší doby splatnosti, například desetileté, a to prakticky od všech finančních společností v ČR, tedy od bank, pojišťoven, fondů, obchodníků s cennými papíry a dalších. 

Sněmovna návrh projednává symbolicky zrovna v době, kdy výnos českých vládních dluhopisů poměrně citelně stoupá. Dnes již výnos desetiletých dluhopisů vlády ČR atakuje úroveň 1,9 procenta, a je tak nejvyšší od poloviny května 2019. Tehdy však v Česku panovala plná prosperita, zatímco nyní procházíme ekonomickou krizí, způsobenou pandemií onemocnění covid-19.    

V době prosperity úrokové sazby, včetně těch na dluhopisech, tíhnou k růstu z pozitivního důvodu vyhlídky další ekonomické expanze, růstu ekonomického potenciálu a růstu inflace z důvodu gradující ekonomické aktivity. Tedy z důvodu vyhlídky takové expanze, která vyšší úroky „unese“, ba pro niž jsou určitou ochranou před inflačním přehřátím.  

Nyní ovšem prosperitu nemáme. Růst výnosů na vládních dluhopisech tedy kromě vyhlídky na brzké zotavení ekonomiky zahrnuje také nepříznivé očekávání vyšší inflace bez adekvátního ekonomického růstu. Taková inflace by nastala v důsledku celosvětového poskytování mohutných fiskálních injekcí, které mají zmírňovat ekonomický dopad pandemie. Včera americký prezident Joe Biden stvrdil svým podpisem vlastní obří balík rozpočtových opatření za takřka dva biliony dolarů. Jeho součástí je například i přímá platba 1400 dolarů na hlavu více než 85 procentům americké populace, tedy v jistém smyslu „shazování peněz z vrtulníku“.  

Ekonomové se přou, v jakém poměru je v současném růstu výnosu dluhopisů – v ČR, USA i jinde – namíchána pozitivní ingredience příznivé vyhlídky ekonomického zotavení po pandemii, a v jakém naopak hrozba inflace bez ekonomického růstu, tedy hrozba takzvané stagflace.  

Žádná přílišná shoda nyní mezi ekonomy nepanuje. Situaci navíc komplikují geografické odlišnosti. Evropská unie zaostává v rychlosti vakcinace nejen za často zmiňovaným Izraelem či Británií, ale také za okolními zeměmi Tureckem nebo Marokem. A též za Spojenými státy. Investoři z celého světa tedy vyhlíží rychlejší zotavení v USA než v Evropě, což pozitivně přispívá k růstu výnosů z dluhopisů právě v USA. Zároveň tím pádem ovšem mezinárodní investoři přeskupují svá portfolia ve prospěch amerických aktiv, které jsou díky růstu výnosů lépe úročena. Dochází k přesunu kapitálu přes Atlantik, z Evropy do USA, neboť v USA by tento kapitál mohl kvůli dřívějšímu ekonomickému zotavení zhodnocovat dříve a výrazněji.  

Tím pádem ovšem z Evropy kapitál odtéká, a to i z vládních dluhopisů, jejichž cena tak klesá a výnos roste. V Evropě tedy zřejmě ve vyšší míře než v USA dochází k růstu výnosů dluhopisů z onoho méně příznivého důvodu očekávání stagflace. Ostatně není náhodné, že Evropská centrální banka v uplynulých dnech aktivněji než americká centrální banka – Fed – signalizuje ochotu navyšovat tempo své již nyní extrémní měnověpolitické expanze, kvantitativního uvolňování, aby tak zabránila dalšímu růstu výnosů dluhopisů. Fed zatím deklaruje, že za růstem výnosu na amerických dluhopisech spatřuje hlavně očekávání ekonomického růstu po pandemii; Evropská centrální banka takto pozitivní není.  

V době přesunu kapitálu z Evropy do USA se zvláště zranitelnými stávají menší evropské ekonomiky, jako je ta česká. Česko je menší ekonomikou než třeba Polsko a zejména než eurozóna. Už to samo o sobě jej činí zranitelnějším. Na druhou stranu disponuje stále velmi dobrou makroekonomickou kondicí včetně poměrně nízké úrovně zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu, což jsou stabilizující faktory.  

Ani tyto faktory však nyní nezabraňují tomu, aby se rozdíl ve výnosu českého a německého vládního dluhopisu s desetiletou splatností ocital prakticky nejvýše za posledních dvanáct let. Momentálně tento rozdíl činí zhruba 2,2 procentního bodu, neboť výnos z německého dluhopisu je záporný, činící -0,3 procenta (viz graf).  

Rozpětí mezi výnosem desetiletého dluhopisu vlády ČR a vlády německé je dnes nejvýše za posledních dvanáct let.

Tento rozdíl je nyní tak citelný nejen proto, že Německo, resp. eurozóna představuje větší ekonomiku než Česko, ale také proto, že Evropská centrální banka provozuje kvantitativní uvolňování, takže odkupuje třeba právě i německé dluhopisy. To německé vládě umožňuje půjčovat si na trzích za zmíněný záporný úrok, zatímco vláda česká platí už takřka dvě procenta.  

Nejedná se však jen o eurozónu, kde je kvantitativní uvolňování v různých podobách v chodu už řadu let. Kvantitativní uvolňování v eurozóně je totiž prakticky nutností, aby se v kolapsové situaci neocitly předlužené země jižního křídla eurozóny jako Itálie či Řecko.     

Začátkem tohoto týdne přistoupilo ke kvantitativnímu uvolňování Rumunsko. Tamní centrální banka ve snaze zastavit růst výnosů v pondělí a úterý nakoupila na sekundárním trhu vládní dluhopisy za v přepočtu zhruba 800 milionů korun. Takový nákup uskutečnila poprvé od loňského srpna. Podobně maďarská centrální banka v tomto týdnu uvolnila limit objemu nákupu dluhopisů s delší dobou splatnosti. Ty nakupuje v rámci vlastního provozovaného kvantitativního uvolňování. Uvolnit si ruce při provozování zase svého kvantitativního uvolňování zvažuje podle dnešní informace také polská centrální banka.  

Jinými slovy, zmíněné země středo- a východoevropského regionu využívají své centrální banky k tomu, aby jim ulevovaly od dluhu, a to stlačování úroků z něj, resp. tedy výnosů vládních dluhopisů. Obdobně postupuje celá eurozóna. Je jen otázkou času, kdy si i čeští politici uvědomí, že je v jejich zájmu mít po ruce centrální banku, která může v případě nutnosti kdykoli začít kvantitativně uvolňovat.

Česká republika je příliš malou ekonomikou na to, aby udávala tón. Proti kvantitativnímu uvolňování lze mít tisíce a jednu námitku. Pokud jej ale provádí všichni okolo, může se Česko z titulu nemožnosti jej realizovat dostat do prekérní situace. A to zvláště v této době, kdy veřejné zadlužení ČR enormně narůstá a enormně také narůstat bude. Politici jakéhokoli stranického trička si tedy dříve či později uvědomí, že přiřknout centrální bance trvale pravomoci ke kvantitativnímu uvolňování je nejen v jejich zájmu snížení nákladů dluhu, ale že je to za stávajícího nastavení světového finančního systému vlastně nutnost.    

Kvantitativní uvolňování je jako doping. Když všichni atleti okolo dopují, včetně těch největších borců, je sice možná sympatické zůstat bez dopingu, avšak to je tak všechno. Závod nevyhrajeme. Naopak skončíme hlouběji v poli poražených.

Lukáš Kovanda
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank