Trumpova cla otřásají světem, stejně jako chystané masivní zbrojení Evropy

Svět se ocitá v obchodní válce, která v éře moderní globalizace nemá obdoby. Vždyť Spojené státy jako největší ekonomika světa nyní aplikují průměrnou celní sazbu, která je nejvyšší od roku 1943. A to je jenom začátek.

Na dovoz z Kanady a Mexika Donald Trump minulý týden zavedl nové clo ve výši 25 %, s výjimkou dovozu energetických surovin z Kanady (na něž uplatní clo 10 %). Na Čínu pak uplatnil nově sazbu 10 %, když už však na její dovoz v únoru zavedl nové, rovněž desetiprocentní clo. A to Trump hrozí dalším clem, 25 %, i EU, přičemž rovněž slibuje produktová cla na měď a dřevo, když už dříve zavedl cla na ocel a hliník. A rovněž cla reciproční, která by srovnávala úroveň celní pravděpodobně se všemi zeměmi světa, pokud na dané zboží uplatňují clo vyšší než USA. Například EU uplatňuje clo na americká osobní auta ve výši deseti procent, zatímco USA opačně clo jen 2,5 procenta. V rámci avizované reciprocity by jej tedy Trump zvýšila čtyřnásobně.

EU podle Trumpových slov z předminulého týdne vznikla proto, aby USA odírala, což on nehodlá dál tolerovat. Pokud by u takto ostré rétoriky setrval, těžko sázet na to, že na dovoz z EU zavede cla jen mírná a selektivní. Spíše je nutno počítat se cly plošnými.

Plošná cla na dovoz z EU jsou tudíž asi jen otázkou času. Přitom Česko podle výpočtu renomované poradenské společnosti Oxford Economics představuje ekonomiku, již mohou taková cla poškodit z unijních zemí vůbec nejvíce. Oxford Economics pracuje se scénářem plošného cla 10 % na dovoz zboží z EU, jež by Trump oznámil v nadcházejících týdnech či měsících, takže by do praxe vstoupilo v průběhu druhého čtvrtletí letošního roku. Scénář přitom zahrnuje dopad již oznámeného cla 25 % na dovoz hliníku a oceli.

Počítá také s tím, že by EU zavedla odvetná, ovšem cílená cla na dovoz z USA, podobně jako včera Čína či Kanada. Novému clu EU by nepodléhal například dovoz energetických surovin, zejména zkapalněného zemního plynu, z USA, což je objemově vůbec největší dovozní položka EU ve vztahu k USA. V posledním čtvrtletí roku 2027 by Česko v takovém scénáři ztrácelo kvůli clům takřka jeden procentní bod svého ekonomického růstu. Což je vůbec největší ztráta ze všech zemí EU, jež Oxford Economics podrobuje analýze.

Podle prognózy Mezinárodního měnového fondu, která byla publikována loni v říjnu, tedy ještě před Trumpovým zvolením, by mělo Česko růst roku 2026 reálně o 2,3 % a roku 2027 o 2,1 %. Nominální hrubý domácí produkt by měl činit roku 2026 celkem 8 630 miliard korun a roku 2027 pak 8 989 miliard. Při předpokladu o zhruba jeden procentní bod nižšího reálného růstu v celém roce 2027 to za jinak stejných podmínek znamená, že Česko v tom roce přijde o 80 až 85 miliard korun.

Česko by se tedy i přes uvedení cel mělo vyhnout recesi, podobně jako celá eurozóna, jak prognózuje Oxford Economics. Samozřejmě, pokud by Trump zavedl plošné clo 25 %, ČR může se zabřednutím do recese roku 2027 koketovat. Ztráta české ekonomiky by se pak nejspíše pohybovala v pásmu od 150 do 200 miliard korun ročně.

Proč zatím Trump cly napadá hlavně dosavadní spojence USA? Washington ve své nynější zahraniční politice sází na fosilní surovinovou základnu. Snaží se nově naklonit si energeticky bohaté ekonomiky, jako je Rusko, Saúdská Arábie a částečně i Írán. Chce tak posílit svoji pozici vůči Číně a zároveň nahlodat její dosud nerušeně budované aliance právě s Ruskem a Íránem, ba dokonce se Saúdskou Arábií.

Jak vyšlo najevo, Trump usiluje o konsolidaci vztahu s Íránem, a to prostřednictvím a za pomoci Ruska. Taková konsolidace by mohla utužit rovněž poněkud nalomené spojenectví USA se Saúdskou Arábií, neboť výměnou za nápravu vztahu s Teheránem by od něj žádala omezení jeho mocenských ambicí v blízkovýchodním regionu, kde Íránci soupeří o pozici hegemona právě se Saúdy.

Trump tedy sází na mocnosti a jejich (nejen) fosilní energetické suroviny. Proto jej na Ukrajině zajímá prakticky jen její nerostné bohatství. A proto jej vlastně vůbec nezajímá Evropa, protože ta už je na USA energeticky (a navíc i vojensky) závislá nyní – kvůli fiasku Green Dealu, neprozíravému antijadernému postoji a nepromyšlené sázce na neřiditelné obnovitelné zdroje. Tedy přesněji: Evropa jej zajímá, ale jen proto, že prý Spojené státy odírá. S EU mají totiž USA ještě větší schodek zahraničního obchodu než s Mexikem, Kanadou nebo Čínou.

Možné oteplení vztahů Washingtonu s Moskvou, Rijádem, ba Teheránem představuje z hlediska Číny zásadní hrozbu, Peking se tak v obavě před zesílením globální moci USA a v obavě z jejich nových aliancí může rozhodnout přepadnout Tchaj-wan, než se síly ve světě přeskupí v jeho neprospěch.

Definitivně by ale takovým aktem znemožnila budování aliance s Evropou, jež se z velké části nyní cítí Spojenými státy historicky zrazena a představuje tak potenciálně celkem logického partnera Číny v novém geopolitickém pořádku. Nevýhodu Evropy coby možného čínského spojence představuje fakt, že je z hlediska energetických surovin poměrně chudá, podobně jako Čína (pokud tedy Evropa nebude na svém území svolná k environmentálně zatěžující těžbě zemního plynu tzv. frakováním).

Dějiny v těchto dnech běží mnohem rychleji, než si svět uvykl. Ale tak to historicky občas bývá; stačí vzpomenout na přeskupení sil ve světě na přelomu 80. a 90. let minulého století. Dlouho se nic moc nedělo, ale prakticky naráz padly železná opona, Berlínská zeď i Sovětský svaz. Éra, jež poté nastala, se nyní zdá být definitivně pryč. V novém multipolárním světě, kde nutně nastane útlum globalizace a světového obchodu, bude rozhodovat vojenská síla a vlastní energetické a nerostné bohatství, případně budování strategických aliancí se zeměmi, jež takovým bohatstvím disponují. USA už to pochopily, Evropa zatím ne…

Trumpova hrozba vojenským opuštěním Evropy nutí země starého kontinentu, včetně Česka, leckdy dramaticky navyšovat výdaje na zbrojení.

V polovině minulého proto nastal výprodej německých dluhopisů, který posléze otřásl příslušnými trhy celosvětově. Například náklady půjčování japonské vlády narostly nejvýše za posledních více než deset let. Výnos desetiletého japonského dluhopisu ve čtvrtek poskočil až na 1,5 procenta, nejvýše od června 2009. Náklady půjčování narůstají také vládám v Austrálii, na Novém Zélandu nebo v USA.

Klíčovým důvodem otřesu světových dluhopisových trhů je vedle obavy z inflačního dopadu obchodních válek historický obrat Německa. Jeho duo pravděpodobných nadcházejících vládních stran, křesťanských a sociálních demokratů, v úterý minulý týden oznámilo plán zřízení dvou obřích fondů, v objemu dohromady 900 miliard eur, jež by měly financovat zbrojení a infrastrukturu. Jde o nejzásadnější obrat v německé hospodářské politice minimálně od znovusjednocení země v říjnu 1990.

V té souvislosti dojde také k uvolnění ústavních pravidel německé dluhové brzdy, přičemž nadcházející kancléř Friedrich Merz volá i po uvolnění rozpočtových pravidel Evropské unie tak, aby bylo možné celounijně investovat mnohem více právě do zbrojení a zajištění bezpečnosti.

Mezinárodní investoři se tudíž v půli minulého týdne zbavovali německých dluhopisů tak masivně, že ty zažily svůj nejhorší den minimálně za posledních 35 let, za období od března 1990, tedy ještě před znovusjednocením Německa. Investoři totiž začínají započítávat výrazné zadlužování německé a obecně evropských vlád, z nichž některé se již nyní potýkají s vysokým dluhem.

Také česká vláda bude navyšovat výdaje na zbrojení. Od příštího roku tempem 0,2 % HDP ročně tak, aby roku 2030 dávala na zbrojení 3 % HDP.

Například patnáctileté dluhopisy české vlády z těchto důvodů ve středu minulý týden zažžily nejhorší den od začátku léta 2023. Výrazně narůstá výnos (tedy se prodražuje dluh české vlády) i na kratších splatnostech. Tento vývoj se pak silně promítá do zdražování zdrojů, jimiž banky kryjí poskytované hypotéky. Takže například sazba pětiletého korunového úrokového swapu stoupla ve středu minulý týden nejvýrazněji od loňského dubna.

Od této sazby se poměrně těsně odvíjí úrok na hypotékách při tak časté, pětileté fixaci. Pro banky je tudíž nyní krytí těchto hypoték dokonce dražší než před rokem touto dobou.

Na druhou stranu, větší zadlužení Evropy znamená hlubší deficity, tedy výraznější inflační tlaky, které by měly vést Českou národní banku k tomu, že bude snižovat svoji základní úrokovou sazbu ještě pomaleji, než se dosud čekalo.

A protože od této sazby se poměrně těsně odvíjejí úrokové sazby na vkladech střadatelů v bankách, například na spořících účtech, ty by mohly být v nadcházející době úročeny o něco příznivěji, než se dosud mínilo.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank