Nezaměstnanost v Česku roste, zvrátí to „davoský obrat“? Merz i Macron se nově odvracejí od emisních povolenek

Nezaměstnanost v Česku je na devítiletém maximu. Letos se poprvé od začátku roku 2017 přehoupla přes pětiprocentní hranici. A plíživě poroste i nadále. Nezaměstnanost tak postupně střídá inflaci v roli největšího tuzemského makroekonomického strašáka. Kdo pozorně sledoval letošní ekonomické fórum v Davosu, ví, že nejde jen o strašáka Česka, nýbrž mezinárodní scény.

Za vzestup české míry nezaměstnanosti může už řadu let nepříliš utěšená situace v průmyslu, kde dochází k pozvolnému, ale zato vleklému snižování stavů zaměstnanců. Průmysl slábne kvůli poměrně drahým energiím, emisním povolenkám a obecněji zelené agendě EU či kvůli vzestupu asijské konkurence. Jen část zaměstnanců, kteří odcházejí z průmyslu, nalézá nové uplatnění jinde, ve službách. Letošní ukončení těžby uhlí v českých zemích a akutní hrozba skoncování s prvovýrobou oceli představují hořkou připomínku, že éra tuzemska coby regionální mocnosti tradičního průmyslu pomalu, ale jistě končí.

Česku hrozí fatální deindustrializace, jaká v minulých letech postihla Británii, Francii, Itálii, nebo která probíhá už i v Německu. V Německu jsou problémy průmyslu patrné zvláště zrovna od doby, kdy na sklonku minulého desetiletí citelně vyskočila cena emisních povolenek (viz graf Bloombergu níže). Netřeba dodávat, že strasti německého průmyslu jsou dalším ze zdrojů dýchavičnosti toho českého.

Částečně je ústup tradičního průmyslu nevyhnutelným vyústěním technologického posunu vpřed, částečně ovšem důsledkem zeleného mámení evropských elit. Ilustruje to i nově vydaná Zpráva o měnové politice z pera České národní banky. Polský průmysl ve 20. letech podle ní podává suverénně nejlepší výkon široko daleko (viz graf ČNB níže). Zatímco průmysl EU jako celku od roku 2019 klopýtá kolem nuly, podobně jako ten český, polský ve stálých cenách zvýšil svůj výkon o zhruba 30 procent. Německý průmysl se za stejnou dobu propadá o více než desetinu, což znamená, že zejména právě Polsko v tomto desetiletí výrazně stáhlo jeho náskok. To Polsko, které zůstává při špinavém uhlí, jak dlouho je to jen možné. To Polsko, které uhlím zásobuje i Česko – ještě více nyní, když je v tuzemsku s jeho těžbou šmytec. To Polsko, které nepodlehlo protijadernému šílení jako Německo.

Polská zdrženlivost vůči zelené ideologii pomáhá nastavovat zrcadlo Bruselu. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová letos v projevu v Davosu vůbec nezmínila klimatickou změnu. To je věru nevídaná změna oproti zejména přelomu desetiletí, kdy se jeden čas Davosu přezdívalo „světové environmentální fórum“, když jako u vytržení naslouchalo kázání školačky Grety Thunbergové. Evidentně není náhodné, že po letošním davoském fóru začali jak francouzský prezident Emanuel Macron, tak německý kancléř Friedrich Merz tepat emisní povolenky, dosud nedotknutelnou „posvátnou krávu“ progresivních elit.

Jenže progresivní elity, včetně těch davoských, se při pohledu na troskotání evropského průmyslu, jemuž tedy odolává snad jen „zpátečnické“ Polsko, začínají bát. Že přetáhly strunu. Deindustrializace ve spojení s nákladnou zelenou agendou způsobují na starém kontinentu krizi životní úrovně podstatné části obyvatelstva, jež může smést stávající pořádky a ohrozit dobré bydlo progresivních elit samotných.

Prohlubující se politická polarizace Evropy už evidentně leká i bruselskou slonovinou věž, jež dlouho jednala, jako by ji dobré bydlo vskutku pálilo. Otázkou je, zda již není pozdě a zda se dějinné pohyby nerozjely už natolik mocně, že nakonec smetou i Brusel. Alespoň tedy v podobě, v jaké jej známe. Ostatně fórum v Davosu, které má na Evropskou komisi značný neformální vliv, už pěje podle nových not. Které patrně již brzy vezme za své i Brusel. A nejen v oblasti přehodnocení zelené agendy, nýbrž také imigrace.

Vedle přepjaté zelené agendy právě masová imigrace ohrožují evidentně stále zřetelněji postavení stávajících elit. Třeba běžná britská domácnost s nižším příjmem bude muset čekat 137 let, než se jí zdvojnásobí životní úroveň, plyne z nové studie think-tanku Resolution Foundation. To je více než třikrát delší doba, než tomu bylo donedávna. Už zkrátka neplatí, že se děti mají lépe než rodiče. Ba ani to, že se vnoučata mají lépe než prarodiče. To je v novodobé historii Západu naprosto nový fenomén, který s velkou pravděpodobností bude znamenat zásadní, ba revoluční společenskou změnu s nedozírnými následky. Proto se v Davosu mlčelo o klimatické země, proto se tam varovalo před masovou imigrací.

Přesně tak, další davoská „jistota“ uplynulých let, vzývání přínosů imigrace, letos definitivně padla. Země, jež nedopustily masovou imigraci na své území, budou lépe připraveny na technologickou revoluci, nástup robotiky a umělé inteligence, řekl v Davosu Larry Fink, šéf BlackRocku, největší investiční společnosti světa a po loňském odchodu Klause Schwaba vlastně také „šéf“ celého Davosu. Toto by tam ještě před pár lety nemohlo zaznít ani na WC... Finkova slova podpořil v rámci téhož fóra třeba Alex Karp, šéf vlivné korporace Palantir, jejíž softwarové a technologické produkty využívají armády, včetně té americké, zpravodajské služby či třeba policisté k analytické práci natolik hojně, že jí někteří přičítají dokonce světovládné ambice.  

Fink i Karp notně investovali do umělé inteligence, ať tak či onak. Aby na ní mohli vydělávat, nesmí ovšem její dopady vehnat do ulic bouřící se masy. Masovou imigraci nyní vidí už nikoli jako zdroj levné pracovní síly, ale jako rizikový faktor, který může znásobit počet bouřících se v ulicích. Vzkaz Bruselu tedy v Davosu vyslali jasný. Lze proto čekat, že Evropská komise změní svůj postoj jak v oblasti zelené agendy, tak imigrace. To by nakonec ulevilo i českému průmyslu. Otázka při pohledu na rostoucí nezaměstnanost v Česku ale zůstává: není už pozdě?

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom, Trinity Bank