Německu i Česku hrozí deindustrializace. S vládou kancléře Scholze není spokojeno 80 procent Němců, na výraz „energetická přeměna“ jsou alergičtí

O Německu se už opět, po letech, hovoří jako o „nemocném muži Evropy“. V ekonomických problémech je ale celý starý kontinent. Bezprostředně jej ničí zejména důsledky války na Ukrajině, včetně energetické drahoty, které výrazně snižují globální konkurenceschopnost nejen německých firem a podniků. Má to zásadní dopad už i na náladu Němců. Hned 79 procent z nich není s vládou kancléře Scholze spokojeno, vyplývá z aktuálního průzkumu ARD. Už jsou alergičtí na výraz „energetická přeměna“ a Scholzovi spolustraníci kancléři doporučují se jeho užití na veřejnost zcela vystříhat.

Německé firmy a podniky současně ve vzrůstající míře omezují své investice na domácí půdě a zvažují, či již uskutečňují odchod do zahraničí. Vysoké ceny energií, důsledek nejen války, ale i právě nezvládnuté německé energetické přeměny, decimují jak německou, tak mnohé další evropské ekonomiky. Navíc, důvěra v německou ekonomiku se v srpnu opět otřásla; klíčoví představitelé tamní podnikové sféry tedy propadají ještě větší skepsi ohledně současného i pro nejbližší měsíce vyhlíženého ekonomického vývoje. Chmurný hospodářský vývoj v Německu pochopitelně nevěstí nic dobrého ani pro českou ekonomiku.  

Více než polovina německých firem a podniků uvedla v nedávném šetření Německé obchodní a průmyslové komory, že energetická transformace země – takzvaná Energiewende – „negativně“, či dokonce „krajně negativně“ doléhá na jejich konkurenceschopnost. Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu proto zvažuje, či už uskutečňuje přesun výroby do zahraničí. Jedná se o dvojnásobný počet firem v porovnání s loňskem, kdy přitom energetická krize vrcholila. Jenže i přes citelný pokles astronomických cen plynu a elektřiny, k němuž v posledních dvanácti měsících došlo, zůstávají ceny energií v Německu dramaticky výše než v letech před válkou na Ukrajině a před pandemií covidu. Vždyť například burzovní cena elektřiny v Německu, prodávané na rok dopředu, je letos v průměru o více než 300 procent vyšší, než kolik činil průměr let 2011 až 2019.

Důvěra německé podnikové sféry v energetickou politiku země klesá k bodu mrazu, varuje Německá obchodní a průmyslová komora. Obavy německých průmyslníků ze ztráty konkurenceschopnosti podle ní nikdy nebyly větší.

Pokud by Německo přišlo o svoji konkurenceschopnost vskutku ve fatální míře, deindustrializace země je nevyhnutelná. Ta by byla pohromou pro celou evropskou ekonomiku, jíž je Německo motorem. Německý průmyslový motor ale de facto – skrze přerozdělování a zadlužování v režii Bruselu a skrze otevřené i zastřené „kejkle“ a „tištění“ stovek miliard eur „z ničeho“ v podání Evropské centrální banky – zachraňuje před bankrotem například takovou Itálii. Pokud by se německý průmyslový motor zadrhl, vzrostou úroky na německých dluhopisech, ale ještě mnohem výrazněji na těch italských, neboť mezinárodní věřitelé ztratí své stávající přesvědčení, že tržby a zisky německého průmyslu a exportu mohou i nadále přímo či nepřímo sanovat předluženou, stárnoucí a dlouhodobě pochřadlou, málo produktivní italskou ekonomiku, dušenou eurem – tedy měnou, které produktivita italské ekonomiky jednoduše nestačí.

Německá vláda podle zprávy schválené v polovině srpna předpokládá, že ceny energií zůstanou v zemi na zvýšené úrovni minimálně do roku 2027. Německo totiž patří mezi státy, které jsou vůbec nejpalčivěji zasaženy probíhajícím procesem odstřihávání od poměrně levných ruských energií, zejména plynu.

Jednou z prvních obětí hrozící výraznější deindustrializace Německa by bylo české hospodářství, jemuž by deindustrializace hrozila zrovna tak – kvůli vysoké dodavatelsko-odběratelské provázanosti s německým průmyslem a kvůli podobně vysoké, ne-li vyšší, závislosti na ruských energiích, a to nejen plynu, ale i ropě.  

Pokud se má německá a s ní evropská ekonomika postavit na nohy a ozdravit, bude zřejmě třeba celkové změna přístupu vrcholných politiků starého kontinentu, zejména zemí EU. To, že k této změně zatím ani v nejmenším nedochází, ovšem demonstrují třeba i probíhající jednání o obchodním paktu právě EU a Indie.

Indie představuje zemi, která – na rozdíl od Německa či obecněji EU – už létá na Měsíc. Britský premiér (Rishi Sunak) a brzy možná i americký prezident (Vivek Ramaswamy nebo Hirsh Vardhan Singh) mají indické kořeny. Indickými rodáky jsou generální ředitelé takových firem, jako je Microsoft (Satya Nadella) nebo Alphabet, tedy matka Googlu (Sundar Pichai). Indie navíc může vyvažovat geopolitické ambice Ruska, a zejména Číny.

Přesto EU při nynějším dojednávání velké obchodní úmluvy s Indií kontraproduktivně lpí na svých zelených pravidlech, která ve světě příliš nerezonují a která sama o sobě nemají šanci zbrzdit, natož zastavit proces klimatických změn. EU je zkrátka už nyní příliš malým globálním emitentem škodlivin, aby další, byť sebevýraznější snížení jejích emisí samo o sobě mohlo cokoli stran klimatu zlepšit. Brusel ale hlavně ještě pořád žije ve 20. století a nepochopil, že teď už EU už teď potřebuje pomalu více Indii než Indie Unii.

Předlužená a stárnoucí EU pokrývá jen západní výběžek Eurasie a středobodem světa už není a nebude. Měla by usilovat hlavně o to, aby zpomalila nynější dramatický propad – který potvrzují koneckonců i uvedená neblahá německá čísla – svého ekonomického a geopolitického významu ve světě; k čemuž jí třeba právě i mocně ekonomicky sílící Indie může výrazně dopomoci. Dokud bude Brusel přemýšlet a jednat v zajetí překonaných schémat 20. století, německá – a s ní nutně i česká – ekonomika se budou dále přinejlepším spíše jen potácet. 

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom, Trinity Bank