Irán rozehrál s Trumpem ďábelskou partii plnou falše. Záměrem je v polovině léta nechat Ameriku a Západ vykrvácet ze zásob ropy a potenciálně Číně usnadnit přepadení Tchaj-wanu

Válka na Blízkém východě by normálně vyhnala ceny benzínu u českých čerpacích stanic třeba nad 70 Kč/l. Místo toho ale sledujeme bizarní partii na geopolitické šachovnici, při níž se americký prezident Donald Trump i jeho úhlavní nepřítel z Teheránu snaží trh obelstít. Každý z jiného důvodu. Jenže molekuly ropy nelze vytisknout jako termínové kontrakty na barel a skutečný vítěz sedí v Pekingu.

Představme si, že bychom v učebnicích mezinárodní ekonomie hledali klasický, učebnicový příklad geopolitického šoku. Na Blízkém východě dojde k vojenské eskalaci, Írán zablokuje strategicky velevýznamný Hormuzský průliv, kudy denně protéká pětina světové ropy, a globální trhy zachvátí panika. Spekulanti, hedgeové fondy a algoritmy začnou zběsile nakupovat termínové kontrakty, protože větří snadný zisk. Výsledkem je cenový armagedon. Ropa Brent letí ke 150 dolarům za barel, benzín a nafta v Česku lámou historické rekordy a inflace kosí peněženky střední třídy.

Jenže v květnu 2026 sledujeme na displejích burz v Londýně a New Yorku naprostou anomálii. Ropa sice není levná, osciluje kolem vysokých 110 dolarů za barel, ale k žádnému apokalyptickému vzestupu nedošlo. Řidiči v Praze či Brně sice nadávají na dražší paliva, ale čerpací stanice normálně fungují.

Jak je to možné, když světová ekonomika reálně čelí největšímu fyzickému výpadku dodávek ropy v moderních dějinách?

Odpověď dává nejnovější, zevrubná zpráva Oxfordského institutu pro energetická studia. Pod povrchem se totiž odehrává asi ta nejcyničtější finanční a psychologická válka jedenadvacátého století. Je to fascinující divadlo, ve kterém se americký prezident Donald Trump a íránští ajatolláhové paradoxně snaží o totéž – verbálně srazit cenu ropy dolů. Každý z nich k tomu má však diametrálně odlišný, čistě sebestředný motiv. A v koutě mezitím tiše vyčkává Peking, který z této blamáže těží maximum a systematicky se připravuje na anexi Tchaj-wanu.

Abychom rozpletli toto klubko ekonomických paradoxů, musíme nejdříve pochopit, co se stalo s takzvaným „papírovým trhem“. To je virtuální prostor, kde se netočí reálné sudy s černým zlatem, ale obchoduje se zde s finančními deriváty – s futures neboli s termínovými kontrakty.

V minulosti to byli právě finanční spekulanti, kteří při sebemenším politickém napětí přilili olej do ohně a vyhnali cenu nahoru. Tentokrát se ale stal naprostý úlet. Množství dlouhodobě otevřených pozic na londýnské burze ICE, kde se obchoduje evropská referenční ropa Brent, absolutně zahučelo dolů. Spekulanti z trhu prchli. Důvodem je tvrdý zásah burzovních regulátorů.

Londýnská burza ICE po předchozích zlých zkušenostech s kolapsem (například když v roce 2022 kvůli válce na Ukrajině totálně zkolaboval její trh s niklem) totiž uplatnila hrubou sílu a plošně zdvojnásobila finanční zálohy (takzvané marginy), které je třeba na burze složit, aby bylo možno vůbec obchodovat. Takže kdo chce držet burzovní pozici, musí mít na účtech obří balík hotovosti, ještě násobně větší než dosud. Pro velké hráče, jako jsou hedgeové fondy a komoditní obchodníci, to byla stopka. Náklady na kapitál totiž prorazily jejich interní limity řízení rizik (VaR limity) a donutily je k ústupu.

Trh s ropou se proměnil v divokou arénu vnitrodenního obchodování. Objemy obchodů během dne sice trhaly rekordy, protože si všichni přehazovali ropu jako horký brambor, aby zrovna pod nimi nekřápl tenký led, ale nikdo neměl žaludek na to držet pozici přes noc. Investoři zkrátka nechtěli jít spát s otevřeným rizikem, že se ráno probudí do zpráv o raketovém útoku a zkrachují.

Kapitál proto z Londýna masivně utekl ke konkurenci v Chicagu (CME), která zareagovala prozíravěji a nabídla slevy na zálohách, a především k opcím. U opcí totiž člověk riskuje jen to, co zaplatí za „lístek do hry“ (opční prémii). Žádné strmé nárůsty nutných záloh přes noc, žádné nucené výprodeje. Trh začal žít vteřinou. Extrémně expandovala druh opce, tedy kontraktu, který expiruje ještě ten samý den, kdy je investor koupí. Z ropného trhu se v tom důsledku vytratil proces efektivního objevování rovnovážné ceny. Finanční svět paralyzoval strach a regulace, což paradoxně notně zchladilo nákupní horečku spekulantů.

A právě toho využili politici. Ustrašené nálady na trhu umně využívá Trump. Pro něj je cena benzínu na amerických pumpách klíčovým ukazatelem dalších vlastních politických šancí. V USA se totiž nezadržitelně blíží podzimní kongresové volby. Historická zkušenost ukazuje, že drahá paliva jsou pro vládnoucí stranu politickou gilotinou.

Trump proto nasadil svou nejsilnější zbraň: umění slovního srážení cen (tedy jakési verbální intervence, kterou uplatňují třeba i centrální bankéři, když chtějí tlumit inflační očekávání veřejnosti). S nebývalou kadencí se na síti Truth Social nebo na tiskových konferencích svět už řadu týdnů dozvídá, že „mírové rozhovory s Íránem jsou v závěrečné fázi“ a že „dohoda o bezpečném průjezdu tankerů Hormuzským průlivem je na spadnutí“. Trump dobře ví, jak citlivé jsou algoritmy obchodující s krátkodobými opcemi. Jakmile se na terminálech agentury Bloomberg objeví nadějný titulek, obchodní systémy začnou automaticky prodávat a cena klesne. Trump tak úspěšně udržuje iluzi klidu a kupuje si politický čas (a kupuje si také akcie a další věci na burze, kde je letos i na své poměry mimořádně aktivní – uskutečňuje rekordních 60 obchodů denně).

Jenže samotná slova by trh dlouho neopila. Aby Trumpova rétorika měla váhu, musí ji Washington podložit tvrdým materiálním zásahem. Spojené státy proto spustily historicky bezprecedentní operaci: pumpují na trh gigantických 10 milionů barelů ropy týdně ze svých Strategických ropných rezerv (SPR). Tento masivní proud vládní ropy fyzicky lepí díry po chybějících dodávkách z Blízkého východu.

Co na to Írán? Mohlo by se zdát, že ten bude s Trumpem bojovat a snažit se cenu ropy vyhnat co nejvýše, aby Západ ekonomicky ochromil. Jenže Teherán hraje rafinovanější, dlouhodobější a nebezpečnější hru. Íránské tajné služby a Revoluční gardy prostřednictvím arabských médií, jako je televizní stanice Al Arabiya, záměrně vypouštějí do světa falešné zprávy o tom, že „diplomatické řešení krize v Hormuzu je na spadnutí“. Příslušné posty na síti X pak po několika hodinách klidně smažou nebo popřou.

Proč to ajatolláhové dělají? Protože nechtějí, aby cena ropy vyletěla nahoru příliš rychle. Kdyby ropa okamžitě stála 150 dolarů, globální ekonomika by upadla do těžké recese, nastala by zásadní destrukce poptávky, lidé by přestali kupovat auta a paliva a západní armády by přešly k přímému vojenskému bombardování íránského území. Íránu vyhovuje, když cena osciluje kolem snesitelnějších 110 dolarů. Svět díky tomu dál spotřebovává ropu plným tempem, jako by se nic nedělo.

A to je past. Írán totiž ví, že americká vládní ropa v rezervách SPR není nekonečná. Tyto podzemní zásobníky v Texasu a Louisianě už kvůli Trumpovu masivnímu vypouštění spadly na nejnižší úroveň od roku 2024 a povážlivě krvácejí. Írán hodlá nechat USA vykrvácet, totálně zbavit ropných rezerv. Nemá už co ztratit – jeho ekonomika je kvůli dekádám sankcí zdevastovaná, domácí měna je bezcenným papírem a tamní teokratický režim se nemusí zodpovídat naštvaným voličům v demokratických volbách.

Ajatolláhové chladnokrevně čekají, až USA během letošního léta vystřílejí veškerou svou strategickou munici a komerční zásoby narazí na absolutní dno nádrží. Jakmile k tomu dojde, západní energetický štít padne, Trumpova slova už nebude mít co fyzicky krýt a Írán bude moci diktovat podmínky z pozice absolutní síly.

Svět se řítí plnou rychlostí proti zdi, zatímco uchlácholení lidé a média řeší maličkosti v porovnání s tím, co může nastat. Řeší, zda je benzín o korunu či dvě na litr dražší nebo o kolik podraží palivový příplatek letenek.

Zatímco Washington a Teherán spolu hrají toto vyčerpávající divadlo, skutečným strategickým vítězem situace se stává Peking. Čína představuje obří černou skříňkou. Na rozdíl od západních zemí striktně tají veškerá data o svých ropných zásobách. Nikdo zvenčí nedokáže přesně říct, kolik ropy se skrývá v jejích nově vybudovaných podzemních komplexech. Oficiální data americké banky Goldman Sachs sice ukazují mírný pokles čínské spotřeby, ale to je jen optický klam. Čína pouze omezila činnost svých rafinérií pro export a obrovské objemy surové ropy rovnou přelévá do svých strategických skladů.

Pokaždé, když Trumpův nebo íránský falešný titulek srazí cenu ropy na burze na chvíli dolů, Čína sedne k terminálům a začne masivně nakupovat. Peking navíc zcela ignoruje americkou námořní blokádu Hormuzského průlivu. Stal se exkluzivním odběratelem íránské „zakázané“ ropy. A protože Írán nemá komu jinému prodávat, Čína si diktuje závratné slevy, často 20 až 30 dolarů pod tržní cenou. Čínský průmysl tak paradoxně v době globální energetické krize jede na extrémně levné palivo.

Navíc, Když americké válečné lodě fyzicky uzavřely Hormuzskou úžinu, Írán a Čína bleskově aktivovaly nouzové logistické trasy. Klíčovou roli převzala nově dokončená „Ocelová stezka“ – masivní, 10 000 kilometrů dlouhá železniční trať vedoucí vnitrozemím Střední Asie přes Turkmenistán a Kazachstán. Tisíce vlakových cisteren denně vozí ropu z Íránu přímo do čínských průmyslových center. Celá tato trasa leží mimo dosah amerického námořnictva a obchody se navíc platí přímo v čínských jüanech, takže je Washington nemůže zablokovat ani přes mezinárodní bankovní systém. Co se nevejde na koleje, to Írán posílá potrubím do přístavu Jask, který leží až za zablokovanou úžinou, a odtud ropu odváží čínská „flotila duchů“ – staré tankery s vypnutými radary, které kličkují Indickým oceánem po alternativních trasách mimo americké hlídky.

Proč Čína takto zapálené hromadí ropu a tají zásoby? Nejde jen o ekonomiku. V Pekingu se hraje o Tchaj-wan. Čínské vedení si uvědomuje, že pokud by se rozhodlo pro vojenskou invazi na ostrov, USA a jejich spojenci by se okamžitě pokusili Čínu odříznout od námořních tras v Malackém průlivu. Současné masivní syslení zlevněné ropy je přímou přípravou na tuto situaci. Čína si buduje obří energetický polštář, který její armádě a ekonomice umožní přežít měsíce trvající totální námořní blokádu.

Zároveň Peking s uspokojením sleduje, jak Trump ve snaze zachránit si domácí politickou kůži dobrovolně vyprazdňuje Strategické ropné rezervy USA – tedy zásoby, které by Amerika kriticky potřebovala v případě skutečného globálního vojenského střetu v Tichomoří.

Jak dlouho může toto divadlo postavené na falešných titulcích a krvácení vládních rezerv fungovat? Podle komoditních expertů se čas neúprosně krátí. Matematika fyzického světa je na rozdíl od burzovních derivátů neúprosná – nové molekuly ropy nelze vytisknout v tiskárně cenin. Globální export ropy je kvůli blízkovýchodní krizi meziročně dole o masivních šest milionů barelů denně. Amerika dokázala díky svým rezervám a břidlicovému boomu vykompenzovat zhruba čtvrtinu tohoto výpadku. Ale tento záložní zdroj vysychá. První velké ropné uzly, jako je emirát Fudžajra v těsné blízkosti konfliktu, už hlásí, že narazily na absolutní dno svých komerčních skladů. Četní analytici předpovídají, že lámání chleba přijde na přelomu června a července. V té chvíli bude muset finanční trh do svých cen plně promítnout realitu, že americká vládní ropa došla a USA budou nuceny omezit své vlastní exporty, aby zásobovaly domácí trh.

V ten moment se zbytek světa ocitne v brutálním boji o každý volný barel. Trumpův slovní tlumič přestane fungovat, íránská past sklapne a světová ekonomika plnou rychlostí narazí do zdi, kterou se politické elity snažily posledních několik měsíců zamaskovat novinovými titulky.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank