Plná nákupní centra klamala, propad útrat Čechů byl loni rekordní, čtyřnásobný oproti covidu či globální finanční krizi

Nákupní centra či restaurace sice loni mnohdy plné byly, ale z toho nakonec – jak se ukazuje – nelze nic moc usuzovat. Dokládají to nově zveřejněná čísla statistiků za celý loňský rok. Tržby maloobchodu se totiž – v inflačním očištění – propadly o více než čtyři procenta. Že to není mnoho? Pak vězme, že je to nejhlubší propad minimálně v tomto miléniu.

Dokonce ani během globální finanční krize roku 2009 se tržby tolik nepropadly. Tehdy jen zhruba ve čtvrtinovém rozsahu. A v prvním covidovém roce 2020 jakbysmet; před čtyřmi lety rovněž tržby spadly, ale jen opět zhruba ve čtvrtinovém rozsahu oproti loňsku. Ve druhém covidovém roce, 2021, už ovšem výrazně rostly. Během covidu, jak máme v živé paměti, přitom uzavírky a omezení kamenného maloobchodu výrazně omezovaly možnosti lidí utrácet, což jen zčásti mohly kompenzovat tehdy tak bující obchody internetové.

Ona plná nákupní centra nebo narvané restaurace jsou tak jen klamem. Lidé v nich možná jsou, stejně jako auta na parkovištích před nimi, ale teprve nyní od statistiků víme, že jejich útraty nebyly valné. To skutečně podstatné totiž není, zda se člověk na nákup vydává, ale co a kolik toho kupuje. Loni v prosinci již dvacátý měsíc v řadě škrtili své výdaje za potraviny; dvacátý měsíc v řadě kupovali meziročně méně potravin. To je skutečně nebývale dlouhá šňůra propadů. Která ale zpravidla pochopitelně neznamená, že lidé do hypermarketu nezavítají. Přijdou. Jen jejich nákupní košík není tak plný jako dříve. A podobně je tomu v restauraci. Lidé si třeba odpustí polévku nebo dezert, což by dříve neučinili. Místo tří piv si dají dvě.

Loňský propad tržeb, nejvýraznější tedy minimálně od roku 2000, navíc nastal po propadu roku předešlého, 2022. Předloni se maloobchod – navzdory odeznění covidu – propadl o bezmála čtyři procenta, takže loňský propad nastal z poměrně již nízké základny, pročež je tedy ještě závažnější. Ukazuje, že současná vlna inflace byla z hlediska spotřeby domácností daleko ničivější než covid. Ačkoli za covidu kamenné obchody či gastronomické provozy byly z nemalé části zavřené, zatímco v uplynulých dvou letech nikoli.

Mimořádně vysoká celoroční průměrná inflace, jež loni druhý rok v řadě dosáhla dvouciferné hodnoty, si tedy vybrala velkou daň. Češi v uplynulých dvou letech v jejím důsledku čelili největšímu propadu reálných mezd v novodobé historii ČR od roku 1993, což právě fatálně podvázalo jejich spotřebitelskou poptávku a celý maloobchod. Koncem loňska se však již situace konečně viditelněji zlepšovala, zejména kvůli snížení inflace.

Letos by se měl vývoj maloobchodních tržeb vrátit celkem přesvědčivě do kladného pásma, když si tržby polepší o 3,5 procenta. Letošek totiž potvrdí vymanění se z takzvané spotřebitelské recese. Maloobchodním tržbám napomůže zejména růst reálných mezd, jenž se obnoví po dvou letech jejich znatelného poklesu. Podstatnou část z tohoto vzestupu reálných výdělků ovšem zase vezmou dopady konsolidačního balíčku v podobě vyšších daní a odvodů. Tuzemská ekonomika by tak měla sice růst, ale poměrně slabě, o 0,9 procenta.

Připomeňme, že česká ekonomika loni klesla, a to reálně o 0,4 procenta. Loňský rok tak představuje teprve šestý rok historie novodobé České republiky od roku 1993, kdy její hospodářství vykázalo pokles. Předtím se tak stalo v letech 1997 a 1998, v důsledku tehdejších finančních otřesů, dále pak v letech 2009 a 2012, vlivem nejprve zmíněné světové finanční krize a následně evropské dluhové krize, resp. reakcí Česka a jeho vlád na ně. Naposledy se pak česká ekonomika propadla v roce 2020, a to kvůli covidu a souvisejícím restrikcím a omezením mezinárodního obchodu.

Při zhmotnění některého z číhajících rizik, zejména geopolitických, se ovšem poměrně snadno může výkon české ekonomiky i letos „zhoupnout“ dokonce opět do záporného pásma. Což by mohlo Čechům křehkou náladu utrácet opět vzít.

Rizikem je také vývoj v sousedním Německu. To je na tom tak bledě, že může v krajním případě pod nulu stáhnout celou českou ekonomiku.

Mezinárodní fondy nyní sází desítky miliard korun na pád německé ekonomiky a jejích největších firem typu Volkswagenu nebo Deutsche Bank. Německo dle nich páchá ekonomickou sebevraždu. Podle šéfa jednoho z těchto fondu, londýnského Marshall Wace, vedla populistická opatření německých vlád k odpojování jaderných a uhelných elektráren, takže nyní z velké části zůstávají vlastně jen plynové zdroje v tom případě, kdy panuje nepřízeň počasí taková, že obnovitelné zdroje nevyrábí elektřiny dostatek.

Dodejme, že plyn v důsledku války na Ukrajině musí Německo ovšem dovážet ze světa dráže, než když jej ještě mělo potrubně z Ruska.

Neutěšená energetická situace osudově podvazuje konkurenceschopnost největších německých firem, což se – vedle nástupu čínské konkurence v elektromobilitě a dalších faktorů – podle fondů jako Marshall Wace nebo Qube projeví pádem příslušných německých akcií, na který právě ve velkém sázejí.

Pokud multimiliardová sázka fondů vyjde, zapláče také Česko. A s ním i český spotřebitel. Jeho náladu utrácet už sice nebude kazit inflace, ale konsolidační balíček a Němci, kteří – jak praví klasik – nedělají malé chyby.  

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank