Děravá česká legislativa nahrává podvodníkům. Oddlužení jako výnosný business?

Zákony by měly být především pro lidi, protože jak praví definice státu, je vymezen mj. státním lidem (státním občanstvím), který tvoří jeden z jeho hlavních pilířů. Pojem „lidi“ je však v tomto ohledu značně relativní. Představíme-li si pod ním vychytralé spekulanty, kteří se v legislativě orientují jako ryby ve vodě, pak ano, zákony jsou skutečně pro lidi, ovšem pro ty špatné.

Své o tom vědí dluhopisoví investoři mediálně dobře známých kauz z poslední doby (vzpomeňme např. bankrot Zootu, EMTC nebo Triload Invest), ale i řada běžných věřitelů, kteří se společně potkávají u insolvenčního řízení, v jehož závěru je obvykle čeká finanční vypořádání v hodnotě jen několik málo % z původně nárokované částky. Vymahatelnost insolvenčních pohledávek je, totiž, jen velmi nízká (zpravidla okolo 4 %).

V roce 2012 vešla v účinnost novela zákona o obligacích, která nekryté firemní dluhopisy oprostila od veškerých regulatorních náležitostí. Podle Michala Fraňka, někdejšího ředitele odboru Legislativy finančního trhu ministerstva financí, jde totiž o „takzvanou soukromou nabídku určenou v zásadě pro soukromé investory a ti by si měli být vědomi rizik spojených s touto investicí.“ Problém je však v tom, že někteří neseriózní emitenti cíli právě na drobné nezkušené investory ve věkové kategorii 55+, které s pomocí nekalých obchodních praktik poměrně snadno přesvědčí o tom, že pro ně mají nabídku, která se neodmítá, totiž „skvělou“ investiční příležitost, jak zhodnotit své úspory, protože dluhopisy jsou jednou z „nejbezpečnějších“ investic. Opak je však pravdou.

Nezkušení investoři většinou pojem „dluhopis“ slyší poprvé. Nejde přitom o nic jiného než o dlužní úpis. A zatímco oni sehrají roli obyčejného věřitele, emitent se stane jejich dlužníkem (doslova). Pár prvních splátek sice obvykle proběhne v termínu, ale další emitent systematicky oddaluje, dokud někomu z věřitelů nepovolí nervy a nepodá na něj trestní oznámení či již zmíněný insolvenční návrh. Ten však obvykle vyústí v konkurs nebo žádost o oddlužení. Jedinou nadějí věřitelů se pak stává tzv. soupis majetkové podstaty, ze kterého se dozvědí, jestli dlužník (ať fyzická nebo právnická osoba) vlastní něco, co by se dalo zpeněžit v jejich prospěch. U takto cílených podvodů, které se však daří jen velmi těžko prokázat, lze však s jistotou předpokládat, že na sebe dlužník nebude mít papírově psaný žádný hodnotný majetek. A jak známo, kde nic není, ani smrt nebere.

K tomu, aby takový vychytralý dlužník splnil podmínky oddlužení, pak stačí minimální příjem a doložit, že během pěti let vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat, aby zaplatil pohledávky věřitelů a byl schopen měsíčně splácet alespoň odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce a zároveň minimálně stejnou částku ostatním věřitelům, což dohromady činí 1 800 Kč bez DPH. Insolvenční správce má rovněž nárok na odměnu za každou jednu přezkoumanou pohledávku a to 250 Kč bez DPH. O tuto částku se pak rovněž zvedne splátka věřitelům, tedy čím více věřitelů, tím vyšší měsíční splátka, která se pak mezi ně rozdělí poměrově podle velikosti jejich pohledávek.

Jestliže po uplynutí pěti let soud shledá, že se dlužník snažil splácet maximum, co mohl, zbytek dluhů je mu odpuštěn a může si bezstarostně užívat peněz věřitelů, které si na počátku šikovně ulil nebo se opakovaně zadlužovat. A kruh se uzavírá.

Nejen novela zákona o dluhopisech, ale rovněž novela insolvenčního zákona z června 2019, která zmírnila podmínky pro oddlužení, ruku v ruce přispěly k tomuto nepříznivému stavu. Díky tomu nám zde vykvetla poměrně odolná šedá zóna tvořená notorickými neplatiči pracujícími načerno a profesionálními dlužníky nejen z řady dluhopisových emitentů, kteří se s pomocí všelijakých obstrukcí celkem úspěšně vyhýbají spravedlnosti.

Mezery v zákoně totiž umožnují systematické triky ze strany neplatičů a jejich příbuzných. Nejčastěji se jedná o fiktivní pohledávky za účelem ochrany majetku dlužníka nebo snahu kontrolovat průběh řízení samého. A tak se setkáváme s případy, kdy se do insolvenčního řízení přihlásí např. tchýně dlužnice, která uplatňuje směšně vysokou pohledávku v řádu pár tisíc korun jen, aby mohla následně rozporovat nároky ostatních věřitelů a podávat na ně účelové žaloby a protahovat jimi řízení.

Jindy se naopak dlužník domluví s partnerkou, která mu na oko půjčí peníze oproti ručení dlužníkovou nemovitostí. A protože insolvenční správce nemůže tento druh zástavy zpeněžit bez souhlasu zástavního věřitele (partnerky), je nemovitost ochráněna před ostatními věřiteli s legitimním nárokem.

Příkladem, kam až může příliš benevolentní systém dojít, je podnikatel Tomáš Bárta a jeho dluhopisové impérium EMTC. Insolvenční řízení je zde vedeno nejen se samotným podnikatelem (investoři po něm nárokují více než 134 mil. korun) ale rovněž se třemi jeho společnostmi. Dohromady věřitelé požadují částku atakující hranici 1 miliardy korun. Většina firem ze skupiny rok co rok vykazovala záporný hospodářský výsledek, přesto bylo podnikateli nedůslednou českou legislativou umožněno dál se zadlužovat a emitovat obligace za stovky milionů korun, dokonce s prospektem České národní banky. A aby toho nebylo málo, Městský soud v Praze tomuto „podnikateli“ v prosinci povolil oddlužení, i přes řadu netransparentních transakcí, na které dlouhodobě upozorňovala část věřitelů, jejichž nároky jsou nyní v ohrožení. Vyšlo například najevo, že jeden z největších závazků v hodnotě 37,4 mil. Kč nárokuje společnost Coverage s.r.o., kde je Bárta stále ještě jednatelem…

Navenek by se mohlo zdát, že se běžných, nezainteresovaných občanů tyto legislativní absurdity netýkají. Opak je však pravdou. Neplatičů totiž stále přibývá. Počet žádostí o osobní bankrot se, podle Institutu prevence a řešení předlužení, za rok 2019 vyšplhal na 28 802, což je o 9 728 více než v roce 2018. Agenda spojená s neplatiči přitom stát stojí nemalé peníze. Takový insolvenční spis může mít i tisíce stran, za kterými bývá mnohasethodinová práce soudců a státních úředníků placených z daní občanů.

„Je proto nezbytné, aby začala fungovat nejen účinná prevence, ale také efektivní postih dlužníků například formou veřejně prospěšných prací a zvýšená ochrana věřitelů, kteří, v současné době, nemají sebemenší oporu v legislativě, jak se v plné výši domoci svých nároků,“ vyjádřila se Eliška Skřivanová ze serveru Rizikovedluhopisy, která současný stav považuje za selhání právního státu, zatímco spekulanti mají, v zásadě, zcela volné pole působnosti.