Možná více než o samotném smyslu nového investičního nástroje, se debatovalo mezi zákonodárci o jeho názvu. Nejdřív to byl Účet dlouhodobých investic, pak Investiční penzijní účet a nakonec Dlouhodobý investiční produkt. DIP, takže v podstatě Pražská integrovaná doprava pozpátku.
Má jít o nový finanční nástroj, který budou lidem nabízet od příštího roku licencovaní prostředníci. Typicky banky. Nástroj umožní investice do akcií nebo dluhopisů. Výhodou je možnost daňových úlev, nevýhodou pak nemožnost vybrání prostředků před šedesátými narozeninami.
Schválením nástroje Poslanecká sněmovna tak trochu nenápadně naznačuje občanům, že kůň se jménem Štědrý důchodový systém už začíná pořádně funět a je možná na čase vsadit nějakou tu korunu i na jiného hřebce.
A DIP může skutečně svět investic otevřít i dalším, dosud nepolíbeným lidem. Jen je smutné, jak pomalu investiční příležitosti prostupují tuzemskou společností. Pro miliony lidí jsou stále investice sprosté slovo a inovace pro boháče, takže raději nechávají tlít své peníze na spořícím nebo hůře klasickém účtu.
Nebo zkrátka nemají na konci měsíce žádnou korunu navíc, kterou by mohli investovat. Jenže to je zase problém mizerné finanční gramotnosti. Na školách se místo ní probírají vačnatci a statisíce lidí kvůli tomu končí v exekuci.
Ne všechno na Západ je hodné následování, ale v tomto ohledu se máme ještě co učit. Vždyť americký systém IRA (Individual Retirement Account), který se stal předobrazem našeho DIP, se začal formovat už v sedmdesátých letech minulého století. Což je prosím pěkně půl století zpátky do minulosti. Investování do cenných papírů podporované i zaměstnavatelem je ostatně v USA něco naprosto běžného. Tak snad to jednou bude stejně běžné i u nás. Lidé pak přestanou tolik spoléhat na stát, že jim zaopatří stáří na vysoké noze. To se totiž – jen tak mezi námi – nestane.
Filip Kalčák
