Lídři EU se dohodli na parametrech fondu obnovy. Vznikající eurodluhová unie prospěje nejen euru, ale také české koruně

Lídři zemí Evropské unie se dnes nad ránem v Bruselu dohodli na hlavních obrysech takzvaného fondu obnovy. Celkový objem fondu bude činit 750 miliard eur, což odpovídá původnímu, květnovému francouzsko-německému návrhu. Po tvrdých bruselských vyjednáváních se ale mění poměr nízkoúročených půjček a grantů, čili nevratně poskytnutých peněz, mezi které je fond rozdělený. Na granty půjde 390 miliard eur, zatímco na půjčky 360 miliard. Původní plán přitom počítal s tím, že na granty připadne hned 500 miliard, kdežto na půjčky 250 miliard.

Hlavním příjemcem pomoci by měla být Itálie, které připadne 82 miliard eur grantů a 127 miliardy eur půjček, tedy celkem takřka 28 procent celkového objemu fondu.

Bruselský summit, který započal v pátek, je jedním z nejdelších v historii EU. Svojí délkou jej o kousek překonává jedině summit ve francouzském městě Nice, který proběhl koncem roku 2000 a němž lídři tehdejší EU dohodli reformu unijních institucí a vytvořili tak podmínky pro východní rozšíření Unie.

Dohody na bruselském summitu nakonec bylo dosaženo za cenu ústupků. Největší ústupek spočívá v tom, že se o 110 miliardy eur snižuje objem peněz fondů, které budou rozděleny ve formě nevratné, tedy ve formě grantů. Paříž s Berlínem v tomto ohledu ustoupily státům Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a Rakousku, které považovaly granty v objemu 500 miliard za příliš velkorysý návrh. Ke konci summitu v rámci dosažení dohody také došlo ke zmírnění podmínění čerpání peněz fondu dodržováním demokratických principů tak, aby schválení fondu obnovy nestálo v cestě případné polské, ale zejména maďarské veto.

Dalšího ústupku se dočkaly Dánsko, Nizozemsko, Německo, Rakousko a Švédsko, které mohou počítat s takzvaným „rabatem“ v objemu přes 50 miliard eur. Tento „rabat“ znamená ponížení jejich příspěvku do řádného rozpočtu EU, tedy do sedmiletého finančního rámce na léta 2021 až 2027, který byl v Bruselu dojednáván taktéž.

Vzhledem k tomu, že skoro třetina fondu obnovy je navázána na boj s dopady klimatické změny, vzniká dneškem největší finanční balík historie soustředěný na otázky řešení environmentální problematiky. Zmíněná takřka třetina prostředků z fondu obnovy, jež půjde na zelená opatření, se totiž spojí se stejně zaměřenými výdaji z řádného sedmiletého finančního rámci, což právě dává v rámci takzvaného Nového zeleného údělu dává vzniknout dějinně největšímu balíku na podporu environmentálních opatření.

Pokud měl bruselský summit EU veřejnosti demonstrovat jednotu Evropské unie v krizovém čase, pak se to tak úplně nepodařilo. Lídři zemí EU se naživo viděli po dlouhých měsících, ale záhy po zahájení jednání už padala i osočení z vydírání. Samotná skoro rekordní délka summitu také na první pohled svědčí spíše o tom, že se propast mezi „šetrným Severem“ a „rozmařilým Jihem“ spíše prohlubuje, než aby se zahlazovala.

Nicméně euro jako takové zůstává pevné. Pevnější než leckdy jindy. Dnes zhodnotilo do blízkosti svého maxima vůči dolaru za posledního zhruba půldruhého roku, v jednu chvíli se prodávalo i za 1,147 dolaru. Přes všechny rozmíšky totiž devizoví obchodníci a investoři spatřují pravou podstatu. Pod nánosem svárů a tahanic je stále zřetelnější cesta k dluhové, a potažmo fiskální unii. Po ní mnozí ekonomové volají dlouhá léta. Například Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ve své nedávné knize na téma eura varuje, že pokud se nepodaří ustavit fiskální unii, bude smrt eura nakonec jediným způsobem, jak ještě vůbec zachránit pokračování evropské integrace.

Dosud nikdy v minulosti EU se „uvzájemnění dluhu“ nediskutovalo mezi lídry EU tak konkrétně jako nyní v Bruselu. Z hlediska dějin ekonomické integrace jde nepochybně o zásadní milník. Zpevňování eura svědčí o tom, že trhy jsou přesvědčeny o ekonomické prospěšnosti dluhové unie. Tu lze chápat jako zárodek budoucí unie fiskální, která může být vzpruhou unii měnové – tedy i euru jako měně. Hospodářská politika prakticky jakéhokoli svébytného ekonomického celku stojí na dvou pilířích: jedním je měnová politika, druhým politika fiskální, tedy daňová a rozpočtová. Bez fiskální unie stojí eurozóna stále jen na jednom pilíři, euru, který sice odolává, ale hrozí mu trouchnivění a zborcení.

Koronavirus obavu z trouchnivění a zborcení eura zintenzivnil, neboť přivedl na pokraj bankrotu Itálii. To už je opravdu významná ekonomika, jejíž pád by mohl rozbít celou po desetiletí pracně budovanou unijní stavbu.

Německo pochopilo, že zhroucení této stavby znamená konec vnitřního trhu. Pochopilo, že se mu vyplatí poskytnout miliardy na záchranu Itálie, jelikož v ní má i své klíčové odbytiště. V čase celosvětového růstu protekcionismu a obchodních bariér si Německo nemůže dovolit poztrácet další svůj důležitý exportní trh. Francie také tuší, že i v jejím zájmu je záchrana Itálie a vnitřního trhu. Francouzské banky mají v Itálii enormní angažmá. Navíc v případě Paříže platí, že nikdy neví, kdy bude sama takovou celoevropskou pomoc sama potřebovat.

Tíživé okolnosti a strach z vážného narušení jednotného vnitřního trhu, a to v době geopoliticky značně nevyzpytatelné, tak dvě největší evropské ekonomiky tlačí k ustavení dluhové unie, které se ještě před deseti lety při světové finanční krizi a následně i při krizi řecké vyhnuly. Zejména Německo tehdy ještě dávalo přednost mínění veřejnosti u sebe doma. Nyní však již odcházející kancléřce Merkelové na mínění veřejnosti tolik záležet nemusí. Navíc samotný německý průmysl by se pochopitelně otřásl daleko závažněji při pádu Itálie než při krachu Řecka, které je z evropského hlediska málo významnou ekonomikou.

Za poslední léta také evropská politika znatelně „zezelenala“. Merkelová s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem proto dluhovou unii světu prodávají právě jako fond obnovy. Lakují jej nazeleno, aby se vemluvili veřejnému mínění, mnohem citlivějšímu než před deseti lety právě na environmentální problematiku. Vznikající dluhová unie se tak nenazývá, jak by věcně měla, tedy jako „fond záchrany Itálie“, nýbrž marketingově povšechně, coby fond obnovy. Přičemž jednotliví eurounijní politici si už do náplně fondu doplní, co ve vztahu k domácímu voličstvu zrovna potřebují: ten zdůrazní, že jde hlavně o obnovu životního prostředí, ta zase, že o obnovu ekonomického postavení Unie ve světě, kterou umožní rozsáhlé investice do digitalizace.

Pravdou ale je, že mnohé menší země EU zásadní naléhavost vzniku fondu obnovy nepociťovaly. Taková Česká republika se z koronavirové krize zotaví plus minus stejně, ať už fond obnovy existuje či nikoli. Podobně jsou na tom rozpočtově odpovědnější země, označované za „šetřílky“, tedy zmíněné Nizozemsko, Rakouskou, Dánsko, Švédsko a po uplynulém víkendu vlastně i Finsko.  Čelní politici těchto zemí dávají jako Německo před deseti lety stále přednost domácímu veřejnému mínění. Přesto i oni jsou okolnostmi do dluhové unie tlačeni. Trochu vzdorují, vymění pár invektiv, ale nakonec se „zařadí“.  

Souběžná existence fiskální a měnové unie dává ekonomický smysl a může ekonomiku eurozóny – a potažmo celé Evropy – skutečné povznést. Dohoda na fondu obnovy tak může spustit proces dlouhodobějšího zpevňování eura vůči dolaru. Americká měna se ocitá pod tlakem i bez dohody o fondu obnovy, neboť její zpevňování podvazuje explodující zadlužení Spojených států a stoupající zahraničněpolitický izolacionismus nejsilnější světové ekonomiky.

Na vlně posilování eura k dolaru by se svezla také česká koruna. Fond obnovy je totiž vnímaný jako pozitivní impuls pro celou evropskou ekonomiku, nikoli jen pro eurozónu. Podle současného konsensu trhů se bude dolar prodávat za méně než dvacet korun v průběhu roku 2023. Dohoda na fondu obnovu ale může nastání takového zpevnění české měny vůči té americké uspíšit.  

Lukáš Kovanda
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, CZECH FUND