Nic se nevyřešilo. Rizika nezmizela, jen jsme si na ně zvykli. Přesto pohled na akciové indexy nabízí úplně jiný příběh. Po krátkých propadech trhy znovu lámou historická maxima, daleko nad úrovněmi před krizemi. Co se to s námi děje?
Odpověď musíme hledat v kolektivní psychice moderního člověka a v proměně naší víry v tržní mechanismus. Zdá se, že lidstvo vyvinulo novou formu psychologické obrany proti špatným zprávám. Strach z geopolitického zmatku byl vytlačen ještě větším strachem. Strachem z toho, že propásneme příležitost zbohatnout.
Dříve byla investice do akcií vyjádřením důvěry v klidnou a prosperující budoucnost. Dnes je to spíše akt zoufalství nebo naopak projevem zaslepené chamtivosti. Lidé vidí, že tradiční jistoty, jako jsou peníze na spořicích účtech, požírá inflace. V situaci, kdy se svět zdá nestabilní, se paradoxně nejbezpečnějším přístavem stává sázka na globální korporace. Ty totiž dokážou růst i v chaosu.
Tato neochvějná víra v neustálý růst trhů ale hraničí s náboženským fanatizmem. Ignorujeme reálná rizika, protože věříme, že centrální banky a algoritmy trh vždycky nějak zachrání. Zapomínáme, že burzovní grafy neodrážejí stav světa, ale pouze očekávání a lidské emoce.
Kam nás tato psychóza dovede? Když se realita odtrhne od finančních trhů příliš daleko, propast se obvykle zavře prudce a bolestivě. Zatím se však zdá, že lidstvo dalo přednost kolektivní iluzi. Dokud věříme, že zítra bude index výše než dnes, systém funguje. Otázkou zůstává, jak hluboké bude probuzení, až tato slepá víra v permanentní zbohatnutí uprostřed hořícího světa narazí na své skutečné limity.
Michal Uma
