Zdánlivá asijská deprese vyústí v nový boom. Investice do infrastruktury budou proudit přes novou Hedvábnou stezku

Každá cesta do Asie je pro mě inspirací, tentokrát je ale cítit ve vzduchu silný pocit změny a zásadního zpomalení. To souvisí i s novými čínskými kroky.

Macao a Hongkong byly v historii pro zahraniční investory branami k Číně, co je však ještě důležitější, představovaly cestu, kterou peníze z Číny odtékaly. Klasický obchod import-export v Macau a Hongkongu byl, díky předražování i podcenění zboží, hlavním zdrojem blahobytu pro čínské obchodníky na pevnině.  V současnosti, kdy probíhá daleko hlubší boj proti podvodům a korupci, než se kdy očekávalo, se tyto možnosti uzavírají. I díky zvýšení kontrol najednou jak Hongkong, tak i Macao trpí pocitem nechtěného dítěte. Podle mého názoru jsou tak Hongkong i Macao odsouvány na druhou kolej jak z politických, tak i z ekonomických důvodů.

Zároveň s tím se začaly uskutečňovat reformy týkající se finančních trhů. Loňský pilotní program propojení šanghajské a hongkongské burzy je toho příkladem. Tento program umožňuje cizincům přístup k akciím obchodovaným na pevninské burze a naopak lidem z pevniny přístup na hongkongské burzy. Jde sice o nenápadný nástroj, který využívají hlavně lidé z pevninské Číny, znamená ale první krůček. Letos se dočkáme dalšího našlápnutí. Uskuteční se propojení burz v Hongkongu a Šen-čenu. Nenechte se mýlit: Šen-čen představuje velkou burzu s kapitalizací ve výši téměř 3 biliony dolarů (pro srovnání hodnota Hang Seng banky je 3,5 bilionu dolarů). Index áčkových akcií na Šen-čenské burze meziročně vzrostl o 35 % a obchodují se zejména akcie malých a středních čínských podniků – právě ten segment, který podle mého názoru v příštím desetiletí dosáhne celosvětově nadprůměrných výsledků.

Pod programem propojení burz bychom měli vidět opravdu to, co ve skutečnosti znamená – oslabení finančního postavení Hongkongu a potvrzení záměru čínského prezidenta Si Ťin-pchinga rozšířit iniciativu „reformovat a otevřít se? vůdce Čínské lidové republiky Teng Siao-pchinga z roku 1979. Verze Si Ťin-pchinga se jmenuje „nová Hedvábná stezka“ a v březnu ji jako hlavní prioritu schválil čínský Národní lidový kongres. Nyní se tedy bude realizovat pomocí politického i finančního kapitálu. Pokud se jedná o finance, v rámci Asian Infrastructure Investment Bank (Asijská banka investic do infrastruktur – AIIB) byl založen nový fond Hedvábné stezky se 40 mld. dolarů, které mají podpořit investice do infrastruktury v zemích, které se účastní čínského plánu s názvem „Jeden pás, jedna cesta“. I když tento postup nepředstavuje čínskou verzi Marshallova plánu v plném slova smyslu, výsledek by měl napodobit obrovskou podporu, kterou USA poskytly poválečné Evropě. Tehdy (prostřednictvím úvěrů a investic do infrastruktury) Spojené státy vytvořily podmínky pro rychlé zotavení Evropy, přičemž samy z něj nejvíce těžily jak po finanční, tak po geopolitické stránce. Marshallův plán vedl ke zrození hegemonní moci Spojených států.

Vizí Si Ťin-pchinga je vytvořit v Eurasii Hedvábnou stezku – propojení západní Číny (která je málo rozvinutá a politicky nestabilní) s italskými Benátkami až po africký mys Horn. Za tímto účelem chce umožnit přístup k úvěrům a investicím a vybudovat úzké vazby mezi Čínou a Eurasií. Na rozdíl od Marshallova plánu se, alespoň oficiálně, může zúčastnit kdokoli bez jakýchkoli předběžných podmínek a omezení. Čína má v zahraničních rezervách něco přes 4 biliony USD. Vzhledem k ekonomickému prostředí charakterizovanému slabým světovým růstem, sociálním napětím a pohybem kapitálu v tuto chvíli téměř nevydělávají. Čína se pomalu dostává do potíží s umístěním své produkce v zahraničí. Nová Hedvábná stezka by Pekingu zajistila nejen odbytiště, ale i vliv na rozvíjející se ekonomiky v Asii i v Evropě. Čína by tak nabídla skutečnou alternativu k Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance ovládanými Spojenými státy a EU.

Jedná se o jasný důkaz dospělosti, a to nejen Číny ale i Asie. V posledních desetiletích byl jejich vliv vnímán hlavně jako motor růstu a investic, nyní je však jejich cílem získat i politický vliv. Čína se kromě toho snaží obsadit uprázdněné místo vzniklé finanční krizí a západním politickým establishmentem, který, jak se zdá, zatím jen získává čas a za jakoukoli cenu se vyhýbá reformám.

Čína a Asie si naopak nemohou dovolit přešlapování na místě.

Základem plánu je dosáhnout internacionalizace čínského juanu a zajistit si větší geopolitickou moc. Globální reakce dalších světových mocností je poměrně jednoznačná: USA vnímají eskalaci čínské snahy jako pokus o geopolitické zviditelnění a přímou reakci na větší angažovanost USA v Asii. V anglosaských médiích se o Hedvábné stezce moc nemluví, ale nový rozvojový plán AIIB a BRIC již podepsalo více než 60 zemí. Jak jinak, USA, Japonsko a Indie zůstávají stranou, alespoň prozatím.

Ten pocit, o kterém jsem hovořil na začátku, byl sice pocit zpomalení, ale zpomalení před novým skokem kupředu. Když měníte výrobní program továrny, musíte výrobu zastavit, a to i za cenu vysokých nákladů – proto tedy současné zpomalení. Čína a Asie tuto krizi využívají, aby mohly předefinovat svůj komplexní ekonomický plán. V devadesátých letech se naučily (asijská krize) nevěřit západním bankám, pokud jde o úvěry. Nyní, v druhém desetiletí jednadvacátého století, zjistily, že pokud chtějí nadále zvětšovat své exportní trhy, musí investovat do větší nabídky úvěrů a infrastruktury. Jako první se začaly snažit dostat peníze z říše „papírových“ peněz (viz investice do US dluhových instrumentů) a dostat je do skutečné ekonomiky.

Z toho vyplývají dva závěry:

Za prvé, Čínu čeká po současném zpomalení silný růst, který poslouží jako východisko pro antikorupční kroky a sjednocení politických zájmů předtím, než se prezident Si Ťin-pching chopí moci ve svém posledním volebním období (2017-21). Býčí, tedy růstový vývoj čínských akciových trhů může být realitou, a to i proto, že z celosvětového hlediska je vlastnictví asijských zatím málo rozšířeno.

Za druhé, svět má nyní dvě rovnocenné supervelmoci: USA a Čínu. Pro Čínu je to jednoznačně pozitivní situace, kdežto pro Spojené státy to není jednoznačné – na jedné straně přijdou o svou hegemonní moc, ale získají přístup k většímu celosvětovému růstu. Tato situace má vliv na větší kolísání trhů. Pokaždé, když v historii došlo k „předání“ moci, nebo se objevily dvě rovnocenné supervelmoci, znamenalo to nestabilitu – a nemyslím si, že to tentokrát bude jiné. Je to cena, kterou platíme za to, že se vyhýbáme příležitostem ke změně a reformám. Zůstaneme ve vleku dějin, místo abychom je určovali.