Seznam článků kategorie / Zamyšlení

My starší si bezpochyby ještě velice živě pamatujeme oslavy 1. máje v období před více než třiceti lety. Bylo to takové… něco jako státem organizovaná pouť. Když se na to dívám dětskýma očima, nemůžu říct nic jiného, než že jsme se na to každý rok těšili. Mávátka, balónky, bezstarostnost a navíc, nemuseli jsme do školy.

Můj první pohled na trading byl neskutečně omezený a jednoduchý. „Vsadím“ pár korun a vydělám balík. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by bylo nutné něco jako studium. Povím vám, čím jsem prošel a povím vám, proč by někteří lidé s tradingem měli přestat.

Už dlouho jsem tady nezahlédl (možná jsem se špatně díval, nebo jsem byl nepozorný) diskuzi mezi „ručními“ obchodníky a obchodníky s automatickými obchodními systémy (AOS), respektive s roboty. A tak jsem si řekl, že toto nikdy nekončící téma, kterému se může vyrovnat snad jen debata mezi zastánci benzínových a dieselových motorů, opět uvedu v život a hned vám také povím proč.

Nebudu se tady pouštět do nějakých spikleneckých teorií, ani se nebudu zabývat politickou nebo geopolitickou stránkou celé věci. Prostě se na to podívám tak trochu pragmaticky, i když pro někoho možná hloupě. Nicméně zkuste moje informace níže zasazovat do kontextu a třeba to začne dávat smysl i vám.

Můj oblíbený zdroj Wikipedia píše, že panika je sociálně psychologický jev, který se dá charakterizovat spontánním, nekorigovaným chováním lidí, u kterých došlo k porušení duševní rovnováhy. Také říká, že paniku vyvolává nedostatek informací, uvnitř určité sociální struktury, což ve spojení s extrémním napětím či očekáváním, může nabýt někdy i formy davové psychózy.

Jako malé dítě jsem měl rád, asi jako každý z nás, pohádky. Nemyslím si, že bych si z nich bral nějaké ponaučení, na to jsem nebyl až tak moc chytrý, ale líbilo se mi, že s nimi vždy bylo spojené nějaké dobrodružství. A vlastně takové pohádky jsem si i vybíral. Něco jako víla hledající ztracenou stuhu v lesní trávě mě moc nebavilo, zato Honza, který šel do světa, do neznámých krajů, to bylo moje. Jak tam byly turbany na hlavách, moře, lodě, neznámé hrady, loupežníci, byl jsem vždy připraven vydat se na cestu také.

Včera se to zase stalo! Dívám se na televizi a vidím, jak běží jedna reklama za druhou. Řasenka, elektrická energie, aviváž, automobil nižší střední třídy a… stírací los. Sedím a koukám na to jako blázen a říkám si „jak je tohle vůbec možné“?

Je to stará známá věc, stará jako lidstvo samo. Touha člověka podívat se za obzor, který je už pro něj dávno známý a zjistit, co je za tím lesem, mořem, pohořím. Nikdo neví, co tam najde, ale ví, co by tam najít chtěl. A přesně tato představa ho pohání k překonání nejistoty, nebezpečí, hloupých řeči skeptického okolí a vyrazí na cestu.

Je mnoho vlastností tradera, o kterých jsem psal a je ještě mnoho těch, o kterých jsem nepsal. Ty špatné, jako například chamtivost nebo nedostatek disciplíny, jsou notorický známé. Ty dobré, jako je píle nebo úsilí jsou známé neméně. A když nad tím přemýšlím, z každé špatné vlastnosti se dá udělat dobrá verze a od každé dobré se dá sklouznout ke špatné.

Hned v první větě se omlouvám za ten „motor“ v nadpisu. Tím my lenoši rozhodně nejsme. Už to samo o sobě by kolidovalo s naším přesvědčením, že nic není natolik důležité, aby to nepočkalo na někoho jiného, kdo danou věc udělá. No a ten motor, to bychom museli být my tou vůdčí osobností, hybatelem, vytrvalcem a já nevím čím vším ještě. Upřímně, to po nás nikdo nemůže chtít.

Všichni, když se poprvé ocitneme na hřišti FOREXu, jsme odhodláni odnést si z něj tolik peněz, že jen stěží bychom je v reálném světě uzvedli. Jenže tato naše víra a s ní spojená sebedůvěra je předurčena k tvrdému pádu a nemilosrdnému setkání s realitou, tedy s tím, že to není ani zdaleka tak snadné. V čem je tedy vlastně ten velký problém?

Tak tady máme Nový rok. První den nového roku, do kterého se někteří probouzí po noci, na které by toho tolik změnili, pokud by mohli, protože to co snědli a hlavně vypili, by jim za normálních okolností vystačilo na několik běžných oslav. Já ale věřím, že obchodníci na FOREXu jsou disciplinovaní a s výčitkami tohoto typu, vyplněnými bolestmi čehokoliv a nechutenstvím, bojovat nemusí.

Tak přesně tohle slýcháme tak často, že je to až hanba. Také to, že nejdůležitější je zdraví a rodina. A potom také to, že peníze přinášejí jen starosti a problémy. Prostě lidé mají z nějakého důvodu negativní vztah k penězům. Proč se potom tedy diví, že je nemají, to mi zůstává záhadou.

Svět nás obklopuje miliony nejrůznějších věcí, udělátek, nápadů, myšlenek a já nevím čím vším ještě. A jen málo z toho vzniklo na čistém bílém papíře ve formě, ve které tu danou věc potkáme při svém každodenním putování životem. Je pozoruhodné, jak složité mohou být na první pohled jednoduché věci a až když se nad nimi zamyslíme, teprve jejich složitost a důvtipnost vidíme, pochopíme a oceníme.

Minulou neděli skončila letošní sezóna Formule 1. A protože občas rád používám srovnání tradingu a F1, dovolím si drobné zamyšlení právě na tohle téma. Možná si někdo bude myslet, že to s tradingem nemá příliš společného, ale já vím, že má. A hodně. Je to o profesionálním přístupu, se kterým se mají věci dělat. A i když to někdy může trvat dlouho, úspěchy se, pokud je člověk vytrvalý a pilný, dostaví.

Občas, když si pročítám články a diskuze, tak mě napadne modifikace známého přísloví „když dva vidí totéž, není to totéž“. Je mnoho obchodníků, kteří obchodují na základě technické analýzy, a pro ně je velmi důležité umět interpretovat, co grafy vlastně ukazují. A je to asi jako v každém jiném lidském konání. Každý má svůj pohled, svoje vysvětlení a svůj názor. Není na tom nic špatného a vlastně je i zajímavé sledovat to. Další věcí, která mě při těch článcích a diskuzích ještě napadá, je slavný Rorschachův test. Osobně jsem ho nikdy nedělal a myslím, že ani celá řada z vás, ale myslím si, že hodně lidí ví, o co v něm jde.

Člověk je takový zvláštní shluk atomů a molekul, který ne vždy funguje na zcela racionálním základě. Jasně, máme rozum, ale také je pravdou, že mnohdy se o této skutečnosti dá u každého z nás celkem úspěšně pochybovat. Máme rádi ve všem jasno a nemáme rádi nebezpečí. Máme rádi jistotu a nemáme rádi nepohodlí. Ale především, jsme náchylní k tomu uvěřit. Uvěřit, že nám může něco usnadnit náš život, aniž by to mělo reálný základ. Prostě když uvěříme, jsme schopni se touto vírou nechat vést a všechno co vidíme, vidíme v barvách, o kterých bychom si přáli, aby byly skutečné. Nic nám to sice reálně nepřináší, ale my to prostě máme tolik rádi.

Nevím, jestli se někdo jiný ujme tohoto tématu a tak to udělám já. Ano, vím, že jsme na portále o obchodování na burze, ale na druhou stranu víte i vy, že pro mě je trading filozofická zábava a zamyšlení k filozofii nepochybně patří. Abych se i přesto přidržel ducha těchto stránek, nebudu se pouštět do jakéhokoliv politického hodnocení a budu psát pouze o tom, co je nám tady všem blízké. O to stejné bych požádal diskutéry v případné diskuzi. Zkuste třeba napsat o tom a to by mě opravdu zajímalo, kdo už před revolucí chtěl být obchodníkem na burze.

Každý trader svým obchodováním žije. Nováčci o to víc, že zklamání bylo zatím jen málo a očekávání jsou veliká. Proti tomu zkušení obchodníci mají v paměti všechny ty prohry a těžké chvíle a tak se při jakékoliv drobné změně snaží domýšlet, co všechno se může zvrtnout. Současně se potom snaží cizelovat, co se jim už mnohokrát osvědčilo. Prostě trading je práce nikoliv na plný úvazek, ale na úvazky tři, na sebe navazující osmihodinové šichty. Je mnoho partnerek, známých, kamarádů a já nevím koho ještě, kteří nad tím budou vrtět hlavou a myslet si něco o bláznech, ale co už... Nemá smysl jim to vysvětlovat a je rozumné to prostě udržet v sobě. Vždyť přeci my víme, proč to děláme a ti ostatní? To jsou jen diváci. Jednou se ale naplní pořekadlo "všichni se mi smáli a teď se chtějí smát se mnou".

Toto klasické připodotknutí, které jsem použil v nadpisu, si určitě všichni vybaví jako slavný výrok z filmu „Marečku, podejte mi pero“. Tuček a Šlajs – „stejné chyby, stejné známky“. Přemýšlel jsem, jak vystihnout podstatu toho, o čem chci psát a i když souvislost je trochu jiná, mně se prostě tato „hláška“ ohromně líbí.

Nedávno celý svět oslavil, podle mého názoru nedoceněnou událost - přistání první lidské posádky na Měsíci. V té době jsem ještě nebyl na světě, ale z dobových materiálů lze dovodit, že se jednalo o fenomenální úspěch s opravdu globálním dosahem.

Píši tento dopis, abych vám sdělil, jak hluboce si vážím vašeho úsilí zlepšit nám život. Vážím si, že s velkým úsilím, odhodláním a mnohdy i nezlomností řešíte složité problémy současného světa. Ty problémy, které mohou ohrozit existenci celého lidstva, za jehož nepatrnou součást považuji sebe i své blízké. Vážím si toho, že náš každodenní život je snazší a pohodlnější především díky vám, vašim dovednostem, znalostem a vaší šikovnosti. Rád bych vás ale o něco požádal. Neupozaďujte člověka.

Fascinuje mě svět formule 1. To nikdy nekončící úsilí o zlepšení a překonání nejen hranic možností, ale především soupeřů. Je to tak komplexní soutěž, ve které se setkávají faktory technické, fyzikální, i lidské. Musíte mít vynikající motor, skvělou aerodynamiku a k tomu i fantastického jezdce. Ale jen to nestačí. Musíte být nejen rychlí, ale i spolehliví.

Zlato. Pro někoho obyčejný kov zařazený do tabulky chemických prvků pod zkratkou Au, pro někoho, s promývací pánví v ruce na břehu řeky něco, pro co žije, pro někoho jiného oslovení jeho drahé polovičky, když dostal chuť na pivo a do kuchyně zavolá: „..zlato, přines mi prosím jedno pivo z ledničky“. Pro někoho je to jistota dobře uložených peněz a pro někoho prostředek, jak peníze vydělat.

Tak tady máme podzim. Večery i rána jsou už chladná, dny se stále více zkracují, a pokud člověk nemá opravdu velké štěstí, tak už by si pivo na zahrádce v podvečerních hodinách nedal a zaměnil ho raději třeba za čaj s rumem. „..a ty rumy dva pane vrchní“. A protože tak máme více času k hloubání nad sebou samotnými, mnoho obchodníků, kteří na začátku léta své snahy, pod dojmem příjemnější zábavy, kterou léto nabízelo, vzdali, se nyní vrátilo ke grafům. Budou přeci Vánoce a co by pod stromečkem mohlo jejich ego potěšit víc, než kdyby po několika hodinovém rozbalování stovek dárků a dárečků mohli říci „..mámo, na to jsem vydělal na tom FOREXu, který tě tolik rozčiluje“.

Pro nás, dříve narozené, ne však ještě staré, je až s podivem, kam za posledních několik málo desetiletí dospěla veškerá technika. Osobně si vzpomínám na seriál "Profesionálové", který běžel v Československé televizi v osmdesátých letech. Tam měl Cowley, na zadním sedadle červeného Fordu Granada, k dispozici telefon. Vždy, když telefonoval, tak vytáhl sluchátko jako z telefonní budky a my jsme z toho byli, jako desetiletí, úplně u vytržení. O "cihlách", tedy vysílačkách, které používali Bodie a Doyle ani nemluvím. Ti nemuseli mít ani ono sluchátko a byli neustále on-line.

Představte si sami sebe. Před několika tisíci lety stojíte na břehu oceánu a nevíte, že je to oceán, protože do školy jste nikdy nechodili a nikdo vám nevysvětlil, co jsou řeky, moře, oceány. Vidíte jen vodu, o které ani nevíte, proč je tak slaná když o kus dál je také voda, které sice není tak velké množství, oproti tomu však chutná jinak. Neumíte číst, neumíte psát, nevíte co je to zeměpis a nevíte spousty dalších věcí. Jen se díváte do nekončící dálky, kde vidíte modrobílý horizont a říkáte si, co tam asi je? Vždy když na to místo přijdete, je to jako okamžik odpočinku a naděje, protože tam, kde nyní žijete, nejste spokojeni. Utiskuje vás ten, kdo má větší sílu. Co mělo vyrůst, nevyrostlo a celkově je potravy málo, takže vaše devítičlenná rodina má co dělat, aby přežila. Pořád se vracíte k onomu místu na pobřeží a zvažujete, jestli je pro vás lepší jistota bídy, ačkoliv i ta může být hodně nejistá, anebo by dávalo smysl vydat se někam, kde je mnohem lépe. Ale je tam skutečně lépe? A co tam vlastně je?

Při pročítání diskuzí, kterému věnuji přibližně patnáct minut denně, jsem mnohokrát narazil na postoje, které v obchodování na finančních trzích nevidí způsob, jak si prakticky každý člověk může vydělat nějaké ty peníze, ale způsob, jak několik korporací „odírá“ naivní lidi o všechny jejich poctivě vydělané prostředky. Pominu úvahy nad tím, proč takové hlasy zaznívají, co je jejich příčinou a zaměřím se jen na ten samotný pohled. Už na začátku musím říci, že s obsahem následujícího článku nesouhlasím, ale myslím si, že v rámci korektnosti by podobný hlas zaznít mohl. Současně se předem omlouvám těm, kterých bych se tímto textem mohl dotknout a upřesňuji, že se jedná o úvahu, nikoliv o konstatování.

Často si kladu otázku, jak asi člověk pozná, že to, co dělá, dělá správně. A zatím si odpovídám, že nepozná. Jistě, pokud se nejedná o úplného hlupáka, snaží se vše dělat podle svého nejlepšího vědomí, zkušeností a dovedností. Ale stačí to? Nestačí. Vzpomeňme si, kolikrát jsme něco dělali s obrovskou vírou, že právě to je to správné a za pár hodin, dnů, měsíců nebo roků jsme se sami nad sebou museli pozastavit a položit si otázku, proč jsme udělali takovou hloupost. A upřímně, byly to kolikrát věci, o kterých si říkáme, že člověk se zdravím rozumem by je nemohl nikdy udělat.

Všichni si určitě pamatujete, jak jsme jako puberťáci čekali, až budeme mít dostatečný věk na to, abychom se mohli pustit do nějaké brigády a vydělat si, tenkrát docela hodně stokorun na jakýsi magneťák, desku, kolo a já nevím na co ještě. Jistě, rodiče nás zabezpečili a nic nám nechybělo, mimo zmíněného, ale to bylo právě to, co oni považovali za zbytné a u naší žádosti celkem rozumně (z dnešního pohledu) řekli, „tak si na to vydělej“.