Seznam článků kategorie / Zamyšlení

Minulou neděli skončila letošní sezóna Formule 1. A protože občas rád používám srovnání tradingu a F1, dovolím si drobné zamyšlení právě na tohle téma. Možná si někdo bude myslet, že to s tradingem nemá příliš společného, ale já vím, že má. A hodně. Je to o profesionálním přístupu, se kterým se mají věci dělat. A i když to někdy může trvat dlouho, úspěchy se, pokud je člověk vytrvalý a pilný, dostaví.

Občas, když si pročítám články a diskuze, tak mě napadne modifikace známého přísloví „když dva vidí totéž, není to totéž“. Je mnoho obchodníků, kteří obchodují na základě technické analýzy, a pro ně je velmi důležité umět interpretovat, co grafy vlastně ukazují. A je to asi jako v každém jiném lidském konání. Každý má svůj pohled, svoje vysvětlení a svůj názor. Není na tom nic špatného a vlastně je i zajímavé sledovat to. Další věcí, která mě při těch článcích a diskuzích ještě napadá, je slavný Rorschachův test. Osobně jsem ho nikdy nedělal a myslím, že ani celá řada z vás, ale myslím si, že hodně lidí ví, o co v něm jde.

Člověk je takový zvláštní shluk atomů a molekul, který ne vždy funguje na zcela racionálním základě. Jasně, máme rozum, ale také je pravdou, že mnohdy se o této skutečnosti dá u každého z nás celkem úspěšně pochybovat. Máme rádi ve všem jasno a nemáme rádi nebezpečí. Máme rádi jistotu a nemáme rádi nepohodlí. Ale především, jsme náchylní k tomu uvěřit. Uvěřit, že nám může něco usnadnit náš život, aniž by to mělo reálný základ. Prostě když uvěříme, jsme schopni se touto vírou nechat vést a všechno co vidíme, vidíme v barvách, o kterých bychom si přáli, aby byly skutečné. Nic nám to sice reálně nepřináší, ale my to prostě máme tolik rádi.

Nevím, jestli se někdo jiný ujme tohoto tématu a tak to udělám já. Ano, vím, že jsme na portále o obchodování na burze, ale na druhou stranu víte i vy, že pro mě je trading filozofická zábava a zamyšlení k filozofii nepochybně patří. Abych se i přesto přidržel ducha těchto stránek, nebudu se pouštět do jakéhokoliv politického hodnocení a budu psát pouze o tom, co je nám tady všem blízké. O to stejné bych požádal diskutéry v případné diskuzi. Zkuste třeba napsat o tom a to by mě opravdu zajímalo, kdo už před revolucí chtěl být obchodníkem na burze.

Každý trader svým obchodováním žije. Nováčci o to víc, že zklamání bylo zatím jen málo a očekávání jsou veliká. Proti tomu zkušení obchodníci mají v paměti všechny ty prohry a těžké chvíle a tak se při jakékoliv drobné změně snaží domýšlet, co všechno se může zvrtnout. Současně se potom snaží cizelovat, co se jim už mnohokrát osvědčilo. Prostě trading je práce nikoliv na plný úvazek, ale na úvazky tři, na sebe navazující osmihodinové šichty. Je mnoho partnerek, známých, kamarádů a já nevím koho ještě, kteří nad tím budou vrtět hlavou a myslet si něco o bláznech, ale co už... Nemá smysl jim to vysvětlovat a je rozumné to prostě udržet v sobě. Vždyť přeci my víme, proč to děláme a ti ostatní? To jsou jen diváci. Jednou se ale naplní pořekadlo "všichni se mi smáli a teď se chtějí smát se mnou".

Toto klasické připodotknutí, které jsem použil v nadpisu, si určitě všichni vybaví jako slavný výrok z filmu „Marečku, podejte mi pero“. Tuček a Šlajs – „stejné chyby, stejné známky“. Přemýšlel jsem, jak vystihnout podstatu toho, o čem chci psát a i když souvislost je trochu jiná, mně se prostě tato „hláška“ ohromně líbí.

Nedávno celý svět oslavil, podle mého názoru nedoceněnou událost - přistání první lidské posádky na Měsíci. V té době jsem ještě nebyl na světě, ale z dobových materiálů lze dovodit, že se jednalo o fenomenální úspěch s opravdu globálním dosahem.

Píši tento dopis, abych vám sdělil, jak hluboce si vážím vašeho úsilí zlepšit nám život. Vážím si, že s velkým úsilím, odhodláním a mnohdy i nezlomností řešíte složité problémy současného světa. Ty problémy, které mohou ohrozit existenci celého lidstva, za jehož nepatrnou součást považuji sebe i své blízké. Vážím si toho, že náš každodenní život je snazší a pohodlnější především díky vám, vašim dovednostem, znalostem a vaší šikovnosti. Rád bych vás ale o něco požádal. Neupozaďujte člověka.

Fascinuje mě svět formule 1. To nikdy nekončící úsilí o zlepšení a překonání nejen hranic možností, ale především soupeřů. Je to tak komplexní soutěž, ve které se setkávají faktory technické, fyzikální, i lidské. Musíte mít vynikající motor, skvělou aerodynamiku a k tomu i fantastického jezdce. Ale jen to nestačí. Musíte být nejen rychlí, ale i spolehliví.

Zlato. Pro někoho obyčejný kov zařazený do tabulky chemických prvků pod zkratkou Au, pro někoho, s promývací pánví v ruce na břehu řeky něco, pro co žije, pro někoho jiného oslovení jeho drahé polovičky, když dostal chuť na pivo a do kuchyně zavolá: „..zlato, přines mi prosím jedno pivo z ledničky“. Pro někoho je to jistota dobře uložených peněz a pro někoho prostředek, jak peníze vydělat.

Tak tady máme podzim. Večery i rána jsou už chladná, dny se stále více zkracují, a pokud člověk nemá opravdu velké štěstí, tak už by si pivo na zahrádce v podvečerních hodinách nedal a zaměnil ho raději třeba za čaj s rumem. „..a ty rumy dva pane vrchní“. A protože tak máme více času k hloubání nad sebou samotnými, mnoho obchodníků, kteří na začátku léta své snahy, pod dojmem příjemnější zábavy, kterou léto nabízelo, vzdali, se nyní vrátilo ke grafům. Budou přeci Vánoce a co by pod stromečkem mohlo jejich ego potěšit víc, než kdyby po několika hodinovém rozbalování stovek dárků a dárečků mohli říci „..mámo, na to jsem vydělal na tom FOREXu, který tě tolik rozčiluje“.

Pro nás, dříve narozené, ne však ještě staré, je až s podivem, kam za posledních několik málo desetiletí dospěla veškerá technika. Osobně si vzpomínám na seriál "Profesionálové", který běžel v Československé televizi v osmdesátých letech. Tam měl Cowley, na zadním sedadle červeného Fordu Granada, k dispozici telefon. Vždy, když telefonoval, tak vytáhl sluchátko jako z telefonní budky a my jsme z toho byli, jako desetiletí, úplně u vytržení. O "cihlách", tedy vysílačkách, které používali Bodie a Doyle ani nemluvím. Ti nemuseli mít ani ono sluchátko a byli neustále on-line.

Představte si sami sebe. Před několika tisíci lety stojíte na břehu oceánu a nevíte, že je to oceán, protože do školy jste nikdy nechodili a nikdo vám nevysvětlil, co jsou řeky, moře, oceány. Vidíte jen vodu, o které ani nevíte, proč je tak slaná když o kus dál je také voda, které sice není tak velké množství, oproti tomu však chutná jinak. Neumíte číst, neumíte psát, nevíte co je to zeměpis a nevíte spousty dalších věcí. Jen se díváte do nekončící dálky, kde vidíte modrobílý horizont a říkáte si, co tam asi je? Vždy když na to místo přijdete, je to jako okamžik odpočinku a naděje, protože tam, kde nyní žijete, nejste spokojeni. Utiskuje vás ten, kdo má větší sílu. Co mělo vyrůst, nevyrostlo a celkově je potravy málo, takže vaše devítičlenná rodina má co dělat, aby přežila. Pořád se vracíte k onomu místu na pobřeží a zvažujete, jestli je pro vás lepší jistota bídy, ačkoliv i ta může být hodně nejistá, anebo by dávalo smysl vydat se někam, kde je mnohem lépe. Ale je tam skutečně lépe? A co tam vlastně je?

Při pročítání diskuzí, kterému věnuji přibližně patnáct minut denně, jsem mnohokrát narazil na postoje, které v obchodování na finančních trzích nevidí způsob, jak si prakticky každý člověk může vydělat nějaké ty peníze, ale způsob, jak několik korporací „odírá“ naivní lidi o všechny jejich poctivě vydělané prostředky. Pominu úvahy nad tím, proč takové hlasy zaznívají, co je jejich příčinou a zaměřím se jen na ten samotný pohled. Už na začátku musím říci, že s obsahem následujícího článku nesouhlasím, ale myslím si, že v rámci korektnosti by podobný hlas zaznít mohl. Současně se předem omlouvám těm, kterých bych se tímto textem mohl dotknout a upřesňuji, že se jedná o úvahu, nikoliv o konstatování.

Často si kladu otázku, jak asi člověk pozná, že to, co dělá, dělá správně. A zatím si odpovídám, že nepozná. Jistě, pokud se nejedná o úplného hlupáka, snaží se vše dělat podle svého nejlepšího vědomí, zkušeností a dovedností. Ale stačí to? Nestačí. Vzpomeňme si, kolikrát jsme něco dělali s obrovskou vírou, že právě to je to správné a za pár hodin, dnů, měsíců nebo roků jsme se sami nad sebou museli pozastavit a položit si otázku, proč jsme udělali takovou hloupost. A upřímně, byly to kolikrát věci, o kterých si říkáme, že člověk se zdravím rozumem by je nemohl nikdy udělat.

Všichni si určitě pamatujete, jak jsme jako puberťáci čekali, až budeme mít dostatečný věk na to, abychom se mohli pustit do nějaké brigády a vydělat si, tenkrát docela hodně stokorun na jakýsi magneťák, desku, kolo a já nevím na co ještě. Jistě, rodiče nás zabezpečili a nic nám nechybělo, mimo zmíněného, ale to bylo právě to, co oni považovali za zbytné a u naší žádosti celkem rozumně (z dnešního pohledu) řekli, „tak si na to vydělej“.

Dnešní svobodomyslná doba, podpořená technologiemi, které posouvají hranice možného stále dál a dál, vlévá mnoha lidem do žil tolik víry ve vlastního génia, že v sobě dokáží s absolutní lehkostí potlačit soudnost, pokoru a stud a snaží se světu dokázat, že jejich doposud zneuznané ego je zcela opodstatněně větší, než antarktický ledovec. Jsou to lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že pokud by žili v roce 1492, objevili by Ameriku oni, nikoliv nějaký Krištof Kolumbus. A tak se stane, že čas od času někdo z nich přijde s nápadem, například na vytvoření vlastní měny. Ale nejedná se o nějaké papírky sloužící k nákupu nemovitostí v rámci jakési stolní hry. To skutečně ne. Vždyť přeci když už něco dělají, tak to musí ocenit celý svět, takže se zákonitě musí jednat o globální platidlo.

Předpokládám, že všichni pravidelní návštěvníci, kteří vidí u článku moje jméno, respektive moji přezdívku, tak už dopředu tuší, že nepůjde o nějakou ohromující analýzu plnou tutovek, ale bude se jednat spíše o filozofickou úvahu nebo zamyšlení.

Často stojíme u zrcadla a díváme se do tváře, která je nám tak známá a přitom o ní víme jen zlomek toho, co ona ví o nás. Hledíme na tu postavu, a kdybychom věděli, že nám odpoví, snad bychom se i zeptali na to, proč nejsme tak úspěšní, jak bychom si přáli. Ale protože nás kdysi dávno někdo naučil, že zrcadla mluví jen v pohádkách, smíříme se s pohledem, který se nám z druhé strany dostává a který se k nám vrací.

Také by se tento článek mohlo jmenovat „O pokoře“ a to ať už v běžném životě, tak i v tradingu. Kdo čte trochu pravidelněji moje příspěvky, tak ví, že se nesnažím příliš poučovat, a že se spíše jedná o popis mých vlastních zkušeností a prožitků. Nikdy netvrdím, že můj pohled je ten jediný správný a pokud se někomu něco nedaří, určitě se mu nevysmívám, protože ani já nevím, jestli sám všechno správně dělám. No a o víkendu se teď stalo něco, co mi připomnělo, že tato filozofie je správná, i když také já na ni občas pozapomenu.

V dnešní době stačí projít několika ulicemi v centru jakéhokoliv města a člověk vidí tolik věcí, kvůli kterým by stálo zato pustit se do té nejtěžší práce na světě. Výlohy plné pěkného zboží od bot až po klobouky, na ulicích zaparkované automobily v cenách převyšujících menší rodinné domy, restaurace plné vybraných lahůdek a kavárny s nejlepší kávou. Cestovní kanceláře překypující lákavými destinacemi, a když člověk zvedne hlavu z úrovně chodníku a podívá se vzhůru, tak vidí všechny ty velké činžovní domy a paláce, které přeci také někomu patří... prostě pozlátko na každém centimetru cesty do obchodu pro rohlíky, které jsou dnes ve slevě za 1,50 Kč za kus. A to jsme stále v našem městě. Teď si otevřeme časopis a podívejme se na ta krásná letoviska, na luxusní parfémy, na fantastické jachty atd. Zkrátka pozlátko si najde každý dle libosti a je pouze na něm, jak hodně se jím nechá ovlivnit.

Včera večer jsem se v pozdních hodinách vracel domů, a protože se v restauraci mého kamaráda ještě svítilo, nahlédl jsem dovnitř ve víře, že bych si mohl dát, po teplém dni, ještě jedno pivo na dobrou noc. Jenže restaurace už uklizená, pípa vyčištěná a celkově bylo vidět, že ke spánku jsou připraveni mnohem lépe než já. Přesto jsem neodolal a na svoji přítomnost jsem upozornil. Najednou se otevřely dveře kuchyně a v nich kamarád, ačkoliv se smutkem v očích, že přijde o tržbu za jedno pivo, přesto s patřičným odhodláním hlásil „dnes už otvírat nebudu“! Jenže hned nato přišla další věta a ta mě v podstatě přiměla k zamyšlení. „Svrbí mě prsty, ve čtvrtek bychom si mohli dát mariáš“!

Na začátku své obchodnické „kariéry“ přemýšlíme nad několika věcmi. Jednou z nich je například to, že se jedná o poměrně jednoduchý způsob vydělávání peněz. Pominu-li, že je to vlastně pravda, další věcí, o které přemýšlíme, je to, jak to vydělávání asi bude vypadat.

Upřímně, uvažoval jsem o jiném názvu tohoto příspěvku, ale ten by byl asi příliš dlouhý. No posuďte sami. „Obchod, ve kterém jsem nebyl a jak jsem díky tomu přišel o peníze, které jsem vlastně nikdy neměl“. Tak a teď je myslím jasno a všichni začínající obchodníci vědí, o čem článek bude, no a ti zkušení mohou s pousmáním zavzpomínat, jak zbytečně vážně prožívali události v začátcích své obchodnické kariéry.

Všichni, kdo jsme se pustili do velkého boje nejen s finančními trhy, ale především se sebou samými, směřujeme k jedinému cíli a tím je úspěch vyjádřený nějakou pěknou, mnoho nul obsahující částkou. Chceme být úspěšní a i když si připouštíme, že cesta k tomuto úspěchu může být poměrně dlouhá a nesnadná, chceme ke svému cíli dojít co nejdříve.

Je to věc, o které přemýšlím už hodně dlouho. Co je to „to“, co umožňuje finančnímu světu, aby fungoval a nezhroutil se? Co je to „to“ díky čemu máme alespoň základní jistotu, že když půjdeme na nákup dnes nebo za týden, tak chléb bude stát přibližně stejně?

Téma dnešního příspěvku bylo dáno okamžikem, kdy se americký prezident Donald Trump rozhodl vyřešit otázku migrace, přicházející z Mexika, za pomoci cel. Název by také mohl znít – Trump vs. Mexiko 3:0 - kontumačně.