Seznam článků kategorie / Zamyšlení

Všichni si určitě pamatujete, jak jsme jako puberťáci čekali, až budeme mít dostatečný věk na to, abychom se mohli pustit do nějaké brigády a vydělat si, tenkrát docela hodně stokorun na jakýsi magneťák, desku, kolo a já nevím na co ještě. Jistě, rodiče nás zabezpečili a nic nám nechybělo, mimo zmíněného, ale to bylo právě to, co oni považovali za zbytné a u naší žádosti celkem rozumně (z dnešního pohledu) řekli, „tak si na to vydělej“.

Dnešní svobodomyslná doba, podpořená technologiemi, které posouvají hranice možného stále dál a dál, vlévá mnoha lidem do žil tolik víry ve vlastního génia, že v sobě dokáží s absolutní lehkostí potlačit soudnost, pokoru a stud a snaží se světu dokázat, že jejich doposud zneuznané ego je zcela opodstatněně větší, než antarktický ledovec. Jsou to lidé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že pokud by žili v roce 1492, objevili by Ameriku oni, nikoliv nějaký Krištof Kolumbus. A tak se stane, že čas od času někdo z nich přijde s nápadem, například na vytvoření vlastní měny. Ale nejedná se o nějaké papírky sloužící k nákupu nemovitostí v rámci jakési stolní hry. To skutečně ne. Vždyť přeci když už něco dělají, tak to musí ocenit celý svět, takže se zákonitě musí jednat o globální platidlo.

Předpokládám, že všichni pravidelní návštěvníci, kteří vidí u článku moje jméno, respektive moji přezdívku, tak už dopředu tuší, že nepůjde o nějakou ohromující analýzu plnou tutovek, ale bude se jednat spíše o filozofickou úvahu nebo zamyšlení.

Často stojíme u zrcadla a díváme se do tváře, která je nám tak známá a přitom o ní víme jen zlomek toho, co ona ví o nás. Hledíme na tu postavu, a kdybychom věděli, že nám odpoví, snad bychom se i zeptali na to, proč nejsme tak úspěšní, jak bychom si přáli. Ale protože nás kdysi dávno někdo naučil, že zrcadla mluví jen v pohádkách, smíříme se s pohledem, který se nám z druhé strany dostává a který se k nám vrací.

Také by se tento článek mohlo jmenovat „O pokoře“ a to ať už v běžném životě, tak i v tradingu. Kdo čte trochu pravidelněji moje příspěvky, tak ví, že se nesnažím příliš poučovat, a že se spíše jedná o popis mých vlastních zkušeností a prožitků. Nikdy netvrdím, že můj pohled je ten jediný správný a pokud se někomu něco nedaří, určitě se mu nevysmívám, protože ani já nevím, jestli sám všechno správně dělám. No a o víkendu se teď stalo něco, co mi připomnělo, že tato filozofie je správná, i když také já na ni občas pozapomenu.

V dnešní době stačí projít několika ulicemi v centru jakéhokoliv města a člověk vidí tolik věcí, kvůli kterým by stálo zato pustit se do té nejtěžší práce na světě. Výlohy plné pěkného zboží od bot až po klobouky, na ulicích zaparkované automobily v cenách převyšujících menší rodinné domy, restaurace plné vybraných lahůdek a kavárny s nejlepší kávou. Cestovní kanceláře překypující lákavými destinacemi, a když člověk zvedne hlavu z úrovně chodníku a podívá se vzhůru, tak vidí všechny ty velké činžovní domy a paláce, které přeci také někomu patří... prostě pozlátko na každém centimetru cesty do obchodu pro rohlíky, které jsou dnes ve slevě za 1,50 Kč za kus. A to jsme stále v našem městě. Teď si otevřeme časopis a podívejme se na ta krásná letoviska, na luxusní parfémy, na fantastické jachty atd. Zkrátka pozlátko si najde každý dle libosti a je pouze na něm, jak hodně se jím nechá ovlivnit.

Včera večer jsem se v pozdních hodinách vracel domů, a protože se v restauraci mého kamaráda ještě svítilo, nahlédl jsem dovnitř ve víře, že bych si mohl dát, po teplém dni, ještě jedno pivo na dobrou noc. Jenže restaurace už uklizená, pípa vyčištěná a celkově bylo vidět, že ke spánku jsou připraveni mnohem lépe než já. Přesto jsem neodolal a na svoji přítomnost jsem upozornil. Najednou se otevřely dveře kuchyně a v nich kamarád, ačkoliv se smutkem v očích, že přijde o tržbu za jedno pivo, přesto s patřičným odhodláním hlásil „dnes už otvírat nebudu“! Jenže hned nato přišla další věta a ta mě v podstatě přiměla k zamyšlení. „Svrbí mě prsty, ve čtvrtek bychom si mohli dát mariáš“!

Na začátku své obchodnické „kariéry“ přemýšlíme nad několika věcmi. Jednou z nich je například to, že se jedná o poměrně jednoduchý způsob vydělávání peněz. Pominu-li, že je to vlastně pravda, další věcí, o které přemýšlíme, je to, jak to vydělávání asi bude vypadat.

Upřímně, uvažoval jsem o jiném názvu tohoto příspěvku, ale ten by byl asi příliš dlouhý. No posuďte sami. „Obchod, ve kterém jsem nebyl a jak jsem díky tomu přišel o peníze, které jsem vlastně nikdy neměl“. Tak a teď je myslím jasno a všichni začínající obchodníci vědí, o čem článek bude, no a ti zkušení mohou s pousmáním zavzpomínat, jak zbytečně vážně prožívali události v začátcích své obchodnické kariéry.

Všichni, kdo jsme se pustili do velkého boje nejen s finančními trhy, ale především se sebou samými, směřujeme k jedinému cíli a tím je úspěch vyjádřený nějakou pěknou, mnoho nul obsahující částkou. Chceme být úspěšní a i když si připouštíme, že cesta k tomuto úspěchu může být poměrně dlouhá a nesnadná, chceme ke svému cíli dojít co nejdříve.

Je to věc, o které přemýšlím už hodně dlouho. Co je to „to“, co umožňuje finančnímu světu, aby fungoval a nezhroutil se? Co je to „to“ díky čemu máme alespoň základní jistotu, že když půjdeme na nákup dnes nebo za týden, tak chléb bude stát přibližně stejně?

Téma dnešního příspěvku bylo dáno okamžikem, kdy se americký prezident Donald Trump rozhodl vyřešit otázku migrace, přicházející z Mexika, za pomoci cel. Název by také mohl znít – Trump vs. Mexiko 3:0 - kontumačně.