Hádanka světové ekonomiky: EU dostává přes Hormuz jen 3 % plynu, USA 0 %. Proč tedy kvůli válce v Íránu zdražil plyn v EU o 130 %, kdežto v USA vůbec?

Evropa získává přes Hormuzský průliv přímo jen velmi malou část plynu, který spotřebuje. Katarský zkapalněný plyn (LNG) představoval během poslední zimy pouze sedm procent veškerého LNG dováženého do Evropské unie a zhruba 3,5 až čtyři procenta celkového dovozu zemního plynu Unie. V poměru k celkové spotřebě, kterou částečně kryje také vlastní evropská těžba, jde řádově jen asi o tři procenta.

Přesto problém v Hormuzu vyhání cenu evropského plynu vzhůru o 130 procent (o tolik plyn v EU zdražil od prvního dnes války s Íránem). Přičemž ovšem cena plynu v USA se za stejnou dobu prakticky nezměnila, přesněji, vzrostla o tři procenta (viz graf Bloombergu níže).

Dramaticky se tak rozevírají nůžky mezi burzovní cenou plynu v EU, a cenou plynu v USA. Burzovní plyn na měsíc dopředu je nyní v EU závratně, 8,5krát dražší než v USA.

To samozřejmě činí unijní průmysl z globálního hlediska vysoce nekonkurenceschopným, neboť od plynu odvíjí také cena elektřiny, jejíž podstatná část se právě prostřednictvím plynu v EU vyrábí. Poměrně drahá elektřina přitom může EU dále oslabit v rozvoji umělé inteligence, takže jí USA i Asie utečou ještě výrazněji než dosud. EU hazarduje s osudem budoucích generací. Takže se tažme: proč zase a znova právě EU takto zásadně neblaze doplácí na dění ve světě?

Vysvětlení spočívá v tom, že cenu neurčuje průměrný kubík plynu, nýbrž ten poslední, který je ještě potřeba získat, aby se nabídka vyrovnala s poptávkou.

Představme si EU jako zákazníka, který potřebuje sto jednotek plynu. Velkou část získá potrubím z Norska, další z Alžírska a Ázerbájdžánu, něco ze zásobníků a značnou část jako LNG z USA a dalších zemí. Řekněme, že tímto způsobem dokáže získat 97 jednotek. Zbývají tři. Právě tyto tři jednotky jsou ale pro cenu zásadní. Evropa je musí koupit na světovém trhu s LNG, kde se o stejné tankery přetahuje s Japonskem, Jižní Koreou, Čínou, Indií a dalšími asijskými odběrateli. Pokud je Asie ochotna zaplatit za poslední volný náklad ekvivalent 60 eur za megawatthodinu, Evropa jej za 40 eur nedostane. Tanker jednoduše zamíří tam, kde za něj zaplatí více. Do Asie.

Evropská cena proto musí vzrůst natolik, aby nastala jedna ze dvou věcí: buď vyšší burzovní cena plynu, jež je určující pro celou EU, přitáhne potřebný LNG tanker z Asie, nebo vyšší cena přiměje některé evropské odběratele spotřebu omezit, v rámci takzvané destrukce poptávky. (Která ale v krajním případě může znamenat třeba odchod daného průmyslového závodu na jiný kontinent či jeho úplné zavření.) Teprve potom se nabídka znovu vyrovná s poptávkou. X

Proto může cenu stovek miliard kubíků evropského plynu významně ovlivňovat posledních několik tankerů. Ekonomicky jde o takzvanou mezní dodávku.

Ano, zní to na první poslech neintuitivně, leč je tomu tak: několik tankerů, které musela EU získat přeplacením Asie, nakonec určí i třeba cenu norského potrubního plynu v EU, který je jinak levný.

Jak to?

Když norský dodavatel vidí, za kolik EU přeplácí Asii, proč by ji dále dodával svůj plyn mnohem levněji? Zaprvé, není charitou. A zadruhé, a podstatněji, i kdyby tak činil, rychle by se našli obchodníci, kteří by levný norský plyn přeprodali za cenu blížící se sumě, za kterou EU přeplatila Asii. Ekonomové tomu říkají arbitráž: ceny jednotlivých zdrojů se sbližují s tržní cenou, i když jejich výrobní náklady jsou úplně rozdílné. I když Nor těží levně, nakonec se jeho plyn stejně prodá za cenu burzovní, kterou vyhání vzhůru přetahovaná EU s Asií; byť jde o přetahovanou vskutku třeba jenom o pár tankerů.

Je to velmi podobné principu evropského trhu s elektřinou, jak si dobře pamatujeme z krizového roku 2022. Většinu elektřiny mohou v určitou chvíli vyrábět relativně levné jaderné, vodní nebo obnovitelné zdroje. Jestliže je ale k pokrytí poslední jednotky poptávky potřeba drahá plynová elektrárna, právě ona – coby takzvaně závěrná – může určit tržní cenu.

U plynu tuto roli závěrného zdroje nyní v EU tedy sehrává poslední LNG tanker.

Čímž se dostáváme k Hormuzu. Pro EU samotnou je jeho přímý význam poměrně malý, jen tedy tříprocentní, jak už víme. Pro světový LNG trh je však význam Hormuzu značný.

Vždyť Hormuzem před válkou s Íránem procházelo přibližně 19 procent celosvětového obchodu s LNG. Téměř veškerý katarský LNG a prakticky veškerý LNG ze Spojených arabských emirátů musí právě touto cestou. Přibližně devadesát procent těchto dodávek přitom směřovalo do Asie.

To je klíčové.

Když Hormuz vypadne, hlavním problémem EU není, že přijde o svá zhruba tři procenta spotřeby pocházející z Kataru. Mnohem větším problémem je, že Asie přijde o obrovský objem katarského LNG. Čína, Indie, Japonsko nebo Jižní Korea jej potom musejí nahradit. A kde náhradu hledají? Na tom samém globálním trhu, na kterém nakupuje EU.

Najednou tak začnou asijští odběratelé přeplácet americký, africký či jiný LNG, který by za normálních okolností mohl doplout do EU. Evropská cena musí vzrůst, aby tankery udržela.

Proto je daleko důležitější skutečnost, že přes Hormuz jde skoro pětina světového LNG, než fakt, že plyn z této trasy pokrývá jen několik málo procent spotřeby EU.

Dobře, ale proč stejným způsobem nezdražuje plyn ve Spojených státech? Protože USA stojí na opačné straně trhu. A z Hormuzu nemají plyn vůbec žádný. Unijní tři procenta v porovnání s americkou nulou sice čistě matematicky znamenají rozdíl pouhých tří procentních bodů, což je málem v rozsahu statistické chyby. Jenže faktický dopad je v EU a USA diametrálně odlišný: kvůli těmto třem procentním bodům narostla cena plynu v EU kvůli uzavření Hormuzu o takřka 130 procentních bodů výrazněji než v USA!

Spojené státy nejsou velkým dovozcem LNG jako EU, nýbrž jeho obrovským producentem a vývozcem. Mají dostatek vlastní těžby a jejich domácí trh Henry Hub není přímo závislý na tom, zda do Asie přijede nebo nepřijede tanker z Kataru.

Americký plyn se navíc nemůže neomezeně přelévat na dražší evropský trh. Aby americký producent prodal plyn v Evropě, musí jej nejprve dopravit k pobřeží, zkapalnit v LNG terminálu, naložit na tanker a přepravit přes Atlantik. Kapacita zkapalňovacích terminálů je však omezená.

Představme si dvě obrovské nádrže spojené úzkou trubkou. V americké nádrži je plynu dostatek a stojí například tři dolary za milion britských termálních jednotek. V evropské nádrži je nedostatek a stejná energetická hodnota může stát mnohonásobně více. Aktuálně tedy 8,5krát více. Za normálních okolností by se plyn přeléval z levného trhu na drahý, až by se ceny přiblížily. To je ona už vzpomínaná arbitráž.

Jenže spojovací trubka má omezenou kapacitu. Tou trubkou jsou LNG terminály. Pokud pracují téměř naplno, americký producent – byť tisíckrát lákán vysokou burzovní cenou v EU – nemůže jednoduše vyvézt libovolné množství dalšího plynu. Dodatečný kubík zůstane v USA a musí si najít amerického zákazníka. Proto světové ceny LNG dramaticky rostou, zatímco cena plynu v USA zůstává nízko.

Evropa je dovozcem, který potřebuje světový LNG trh k tomu, aby doplnil poslední chybějící část své spotřeby. Proto musí soupeřit s Asií o poslední tanker. V tomto ohledu se obecně podceňuje dopad odstřižení od potrubních dodávek plynu do EU z Ruska nebo neochota a nevole – například z environmentálních důvodů či kvůli plnění závazků Green Dealu – zemí EU těžit si více plynu na svém území. Tím se EU stává více, ba kriticky závislou na „pár tankerech s LNG ze zámoří“, které ovšem coby závěrné zdroje nakonec dramaticky zdražují třeba i jinak levný plyn norský. Jak nyní sledujeme v přímém přenosu.

Pokud by si například EU těžila více plynu na svém území, třeba by se ani s Asií nemusela o dané tankery přetahovat a dopad války USA s Íránem do cen plynu v EU by byl prakticky nulový – jako v USA.

Toto bruselské nepochopení fungování trhu s plynem, resp. vlivu závěrných zdrojů, zásadně přispívá k tomu, že eurounijní průmysl povážlivě ztrácí na konkurenceschopnosti. Což v současnosti nejkřiklavěji vystihují fatální problémy Volkswagenu, který podle včerejší analýzy americké banky Citi už vlastně nemá jinou možnost než zavřít hned několik svých závodů v Německu. Klíčovým důvodem strádání unijního autoprůmyslu – nejen Volkswagenu – jsou právě drahé energie v čele s plynem, citelně dražší než jinde ve světě.

Což je zásadní poučení z nynější plynové paniky v EU, které by si měli vštípit ze všeho nejvíc politici v Bruselu: cenu neurčuje zdroj, ze kterého pochází většina plynu; cenu určuje až zdroj, bez něhož by plynu nebylo dost.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank