Ekonomický přínos Karla Gotta - Po Gottovi „mezeru na trhu“ zaplnit nelze

Po podstatnou část 20. století nepůsobil v tuzemsku jedinec, jenž by sám o sobě, jako „produkt“, představoval úspěšnější vývozní artikl, než jakým byl Karel Gott. Například v Německu v letech 1967 až 2010 Gott prodal 23 milionů kusů desek, jak plyne ze statistiky společnost Universal. Tím se zařadil mezi pět nejprodávanějších interpretů německé hudby všech dob.

Německo pochopitelně nebylo jediným „exportním odbytištěm“, kde byla a je značka „Gott“ tak populární. Při své letošní letní návštěvě zemí Střední Asie autor těchto řádků trávil své první minuty po přechodu kazašsko-kyrgyzské hranice právě v Gottově společnosti. Úryvky z jeho písní se linuly z rádia, které poslouchal řidič autobusu, dopravující cestující od hranic do kyrgyzské metropole Biškeku. Zjevně se jednalo o pořad věnovaný Gottovým osmdesátinám.   

Právě také pro svoji naprostou výjimečnost byla Gottova „cena“ ovšem mnohem vyšší, než by odpovídalo podílu tržeb z jeho prodaných nosičů na celkovém objemu československého, resp. českého vývozu či na celkovém hrubém domácím produktu naší země. Gott měl svoji „cenu“ nejen jako vývozní artikl či „produkt“, ale pro svoji nesmírnou popularitu také jako symbol.  V podstatě jako symbol ekonomické úspěšnosti systému, ať už se nejprve jednalo o systém centrálně plánovaný nebo později, po roce 1989 o systém tržní.

Vždyť jaký jiný československý „produkt“ patřil třeba v 70. nebo 80. letech minulého století k nejúspěšnějším na náročném západoněmeckém trhu? Gott, který tehdy uměl dobýt hitparádu právě i tržní ekonomiky typu Západního Německa, tím mimo jiné prokázal, že dívat se na něj čistě jako na „produkt“ režimu své doby prostě není možné.

Když už Československo neumělo Západ pořádně oslovit třeba svými škodovkami, které byly třeba v Británii k smíchu, jak je notoricky známo, oslovovalo jej alespoň Gottem. Toto oslovení by ale prostě nikdy nemohlo být tak úspěšné, pokud by Gott byl opravdu jen „režimním produktem“ své doby. Byl něčím více. Byl hvězdou. Jednou z mála v socialistickém táboře. V rámci socialistického bloku byl dokonce superhvězdou. A tou pak svým způsobem zůstal i po přechodu na tržní ekonomiku. Jeho postupný, velice pozvolný ústup ze slávy v posledních letech byl spíše odrazem stárnutí, které se včerejškem završilo, než snad tím, že by v nových ekonomických podmínkách tržní soutěže již nedokázal tak obstát.

I pro tržní ekonomiku měla značka „Karel Gott“ mnohem větší cenu, než by odpovídalo objemu prodaných desek. Exprezident Václav Klaus, jeden z otců tržní ekonomiky v Česku, to dokumentuje svoji předmluvou k rozšířenému vydání životopisné knihy Posel dobrých zpráv, vydané u příležitosti Gottových sedmdesátin. Klaus Gotta interpretuje jako jakéhosi průkopníka tržní ekonomiky v podmínkách socialistického centrálního plánování.  Tím tehdejší prezident republiky ilustruje svoji tezi, že prvky tržní ekonomiky jsou vlastně „nesmrtelné“, že jsou odrazem nejniternější lidské přirozenosti a spontaneity a že jsou patrné stále, dokonce i v době, kdy se je totalitáři snaží tuhou represí zcela vymýtit.   

Odkud se však vzal Gottův status superhvězdy, když to zjevně nebylo pouze nezpochybnitelnou přízní těch, kteří během jeho života vládli?

Ekonomická teorie může na tuto otázku pomoci odpovědět několika způsoby. Předně takzvanou teorií superhvězd. Gott byl bezesporu výjimečně talentovaný. A výjimečný talent je vzácný, a proto je drahý. Proto jsou ostatní, diváci, ti méně talentovaní, ochotni zaplatit v souhrnu velkou sumu, aby jej viděli v akci nebo aby měli jeho desku doma.

Výraz „v souhrnu“ z předešlé věty je přitom podstatný. Dokud lidé nevynalezli gramofon, měla každá významná operní scéna místní hvězdu. „Souhrn“ tehdy představovali jen obyvatelé jednoho města a okolí. Jakmile hvězda vyrazila „za humna“, lesk poztrácela.

Ekonomové Robert Frank a Philip Cook si proto ve své knize The Winner-Take-All Society správně všímají, že nové technologie umožňují, aby se projev talentu několika nejlepších umělců šířil po planetě se stále větším dosahem. „Fenomén trhů, na nichž vítěz bere vše, je čím dál tím patrnější, jelikož technologie významně násobí sílu a dosah nejtalentovanějších umělců. Nyní, když většina hudby, kterou posloucháme, pochází z nahrávek, je klidně možné, aby hlas nejlepšího tenora zněl v jeden okamžik doslova na každém místě na světě,“ píší.

Gott tvořil převážně před nástupem sociálních sítí a platforem typu YouTube. Dobové technologie, například gramofon, magnetofon, rozhlas či televize, šířily jeho talent zejména v tuzemsku a do zemí sousedících s Československem, resp. Českem; pak, dále od našich hranic, intenzita šíření jeho talentu slábla.

Svět totiž je, bohužel, přirozeně a pochopitelně nespravedlivý. Moshe Adler v článku Stardom and Talent proto dokonce odmítá, že by superhvězdný status zrcadlil výjimečný talent. Davy umělců či sportovců disponují dostatečnými předpoklady, aby superhvězdně zazářily a znal je celý svět. Podaří se to jen zlomku z nich.

Může za to náš sklon ke stádnosti. Konzumujeme to, co konzumují jiní. Karel Gott byl superhvězdou i proto, že jej u nás každý znal. A mohl si o něm povídat u kávy či piva.

V danou dobu může být extrémně populární jen omezený počet umělců z dané branže. Smiřme se s tím, že zdaleka ne všichni talentovaní jsou úspěšní. Smiřme se i s tím, že tahle nespravedlnost nepostrádá své obecenstvo: stádoví konzumenti leckdy s gustem odsoudí „neúspěšné“ automaticky jako netalentované. „Nepíše se o něm? Není tak dobrý.“

A do třetice, smiřme se s tím, že o slávě často rozhoduje náhoda. Nějaká šťastná vločka, která na sebe nabalí další, až vznikne pořádná sněhová koule, jež bourá hitparády.

Gott mohl být talentovaný a pracovitý, jak chce, ale pokud by si o něm někdy na přelomu 50. a 60. nezačalo „stádo“ povídat, dnes by jej znali jen archiváři popkultury. Vždyť v téže době se v Liverpoolu sešli čtyři talentovaní mladíci, o něž se manažersky staral Brian Epstein, producenta našli v Georgi Martinovi, jezdili na koncerty do Hamburku, ale... Beatles to nebyli. Dnes již zapomenutí Gerry and the Pacemakers byli sice ve správnou dobu na správném místě a se správnými lidmi kolem sebe, jen měli o špetičku méně štěstí než slavnější „Brouci“.

Když se Gott vydal na západ od Německa nebo na východ od Uralu, poztrácel svůj hvězdný lesk stejně jako před staletími tenor, jenž si vyrazil za humna. Paul McCartney může zavítat do kteréhokoli koutu světa a zářit bude pořád. Je snad o tolik lepší než Gott, že je superhvězdou světovou, zatímco náš „Kája“ jen superhvězdou, řekněme, regionální?

Ne. Gottovým „neštěstím ve štěstí“ bylo, že angličtina nepředstavovala jeho rodilou mluvu.

Ekonom Marko Terviö vysvětluje, že astronomické výdělky superhvězd – ať už jde o McCartneyho či nějakou provařenou hollywoodskou star – odrážejí neefektivitu trhu práce. Zaměstnavatelé se při obsazování důležitých rolí či pořádání koncertních turné zdráhají experimentovat s talentem. Takže „mladí, snad i nadějní“ nemají ve jménu sázky na jistotu šanci. Vysoce talentovaní lidé tak třeba dostanou jednu šanci v životě, aby talent prokázali. Nebo žádnou. Pokud se někomu z „velkých talentů“ podaří svůj dar prokázat ve správný okamžik, dost rychle a za jinak snesitelných podmínek pro zaměstnavatele, může si vydupat závratnou rentu za talent.

Ty „jinak snesitelné podmínky pro zaměstnavatele“ představuje třeba v Hollywoodu angličtina. Angličtina rodilého mluvčího.

Ne, američtí či britští zpěváci nejsou v takové míře talentovanější než zpěváci z jiných zemí, zato mluví „světovým jazykem“, mluví anglicky.

Vzácný vlastně není výjimečný talent sám o době. Vzácný je výjimečný talent jen tehdy, když se jej podaří prokázat.

Kdyby Gott zpíval od počátku anglicky, působil v anglosaském světě a měl tolik štěstí jako Beatles, byla by z něj globální superhvězda. Odešel člověk, po němž prostě vzniklou „mezeru na trhu“ zaplnit jen tak nelze.

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom CZECH FUND