Eurozóna: dynamika urychluje, přísnější peníze však v nedohlednu

Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.

Měkké předstihové indikátory v Eurozóně jsou na úrovních, jaké si kromě několika nestorů analytické profese nepamatuje nikdo. Třeba evropský výrobní PMI byl za celých dvacet let, kdy se měří, výše než v letošním listopadu pouze jednou (v roce 2000) a spotřebitelská důvěra je nejvýše od ledna 2001. Německý index IFO pak v listopadu dokonce dosáhl historického maxima, a to se měří od ledna 1991. Stávající úrovně jsou tak vysoké, že pokud by historie měla být striktním vodítkem, německý hospodářský růst by měl brzy urychlit k 5 % a růst Eurozóny ke 4 %. To se sice nestane – předstihové indikátory nadhodnocují následnou realitu již rok – ale že bude růst v nejbližších dvou čtvrtletích rychlejší, než v předchozích dvou, je skoro jisté.

Pro měnovou politiku ECB to však moc neznamená. Ne že by centrální banku silný růst netěšil. Polovina zápisu z říjnového zasedání se věnovala popisu toho, jak se ekonomika konečně rozjela. Jenže v polovině druhé zase byla evidentní nespokojenost s tím, že ekonomické oživení s inflací nic neudělalo; místy dokonce ze zápisu prosvitla skepse, zda se inflace k dvouprocentnímu cíli udržitelně (tj. ve své poptávkové formě) vůbec kdy vrátí.

V podstatě je to podobný problém, jako má FED, tedy (eufemisticky řečeno) hodně rozvolněný vztah mezi růstem (trhem práce) a inflací. U FEDu je to však podivnější vzhledem k tomu, že stávající boom trvá v USA výrazně déle než v Eurozóně a že americký trh práce je ve stavu plné zaměstnanosti už dobré dva roky, a lomcuje vírou některých amerických bankéřů. Dle zápisu z listopadového zasedání FEDu se několik centrálních bankéřů „cuká“ sazby v prosinci zvednout bez důkazu, že inflace opravdu míří ke 2 %. Většina se nadále konejší představou, že inflace už brzy k cíli zamíří, a za třetí letošní utažení ruku v prosinci nejspíš zvedne. Byť jim vývoj v posledních dvou letech nedává žádný důvod domnívat se, že tomu tak bude. Ani centrální bankéři evidentně nejsou imunní vůči víře, že „tentokrát to bude jiné“…

To v Eurozóně zůstávají centrální bankéři dilemat, zda sazby zvýšit i když inflace dlouho neroste, prozatím ušetřeni. Na hloubání, kde je inflace, když je plná zaměstnanost, totiž ještě má centrální banka pár let času. Stávajícím tempem se trh práce ke stavu plné zaměstnanosti přiblíží nejdřív za 2,5 roku. První utažení měnové politiky v Eurozóně dle mého názoru neuvidíme před rokem 2020.