Trichet o budoucnosti, která čeká Evropu

Kdykoliv lidé hledají ospravedlnění evropské integrace, cítí pokušení dívat se dozadu. Zdůrazňují, že evropská integrace vyhnala ze starého kontinentu strašáka války. A ona skutečně zajistila nejdelší období míru a prosperity, jaké Evropa za posledních mnoho staletí poznala.

Ačkoliv je však tento úhel pohledu naprosto správný, zároveň není úplný. Dnes existuje stejně mnoho důvodů usilovat o „stále těsnější unii“ v Evropě jako v roce 1945 a tyto důvody jsou zaměřené výhradně kupředu.

Před pětašedesáti lety bylo rozvrstvení globálního HDP takové, že Evropa měla pro svůj jednotný trh jeden jediný vzor: Spojené státy. Dnes však Evropa čelí nové globální ekonomice, kterou překonfigurovala globalizace a rozvíjející se ekonomiky v Asii a Latinské Americe.

Je to svět, v němž mají úspory z rozsahu a sítě inovací větší význam než kdykoliv předtím. Do roku 2016 – tedy již velmi brzy – můžeme očekávat, že HDP v eurozóně klesne co do parity kupní síly pod úroveň Číny. Ekonomiky Číny a Indie by dohromady mohly být zhruba dvakrát větší než ekonomika eurozóny. V delším časovém horizontu pak bude celkový HDP států skupiny G-7 zastíněn rychlým růstem v hlavních rozvíjejících se ekonomikách.

Evropa se tedy musí potýkat s novou geopolitickou krajinou, kterou tyto rozvíjející se ekonomiky hluboce přetvářejí. V této nové globální konstelaci je evropská integrace – hospodářská i politická – klíčovým předpokladem dosažení trvalé prosperity a vlivu.

Stejně jako jednotlivci ve společnosti jsou také země eurozóny nezávislé a současně navzájem provázané. Mohou jedna druhou pozitivně i negativně ovlivňovat. Dobré vládnutí vyžaduje, aby jednotlivé členské státy i instituce EU plnily své závazky.

Za prvé a především musí mít všechny země eurozóny zameteno před vlastním prahem. To předpokládá zodpovědné hospodářské politiky v podání vlád a také přísný vzájemný dohled na tyto politiky – nejen na politiky fiskální, ale i na opatření dotýkající se všech aspektů ekonomiky – ze strany Evropské komise a členských států.

Ve společnosti mohou instituce zajišťující vymáhání zákona nakonec občana donutit, aby dodržoval pravidla. V eurozóně byl naopak rámec založený na sledování a sankcích až do nejnovějších rozhodnutí závislý na tom, zda budou státy, které se dopustily prohřešku, ochotné se podřídit.

Co se však dá dělat, pokud členský stát nemůže splnit své sliby? Pro země, které ztratí přístup na trhy, je poskytnutí pomoci za předpokladu splnění náročných podmínek oprávněné. Země si zaslouží příležitost napravit situaci samy a obnovit stabilitu.

Tento přístup má nicméně jasně definované limity. Pro země, které trvale nesplňují vlastní hospodářské cíle, se tedy nyní plánuje druhá fáze. Během této druhé fáze by úřady v eurozóně hrály mnohem hlubší a autoritativnější roli při formulování rozpočtových politik jednotlivých zemí.

Tím bychom odstranili současný rámec, který ponechává všechna rozhodnutí v rukou dotyčné země. Místo toho by bylo nejen možné, ale v některých případech i povinné, aby evropské úřady dělaly přímá rozhodnutí.

Zavedení této myšlenky do praxe zároveň předpokládá přijetí nového konceptu suverenity vzhledem ke složité provázanosti, která dnes mezi státy eurozóny existuje. V konečném důsledku je však v zájmu všech občanů eurozóny, aby se tyto změny provedly.

Jsem pevně přesvědčen o tom, že v Evropě budoucnosti vznikne nějaký nový typ institucionálního rámce. Jak by mohl vypadat? Bylo by příliš smělé předpokládat, že se jednoho dne vytvoří ministerstvo financí EU?

Případné budoucí evropské ministerstvo financí by dohlíželo na sledování fiskálních politik i politik na podporu konkurenceschopnosti a tam, kde to bude nutné, by předepisovalo „druhou fázi“. Kromě toho by vykonávalo obvyklé exekutivní povinnosti související s dohledem a regulací finančního sektoru EU. A konečně by zastupovalo eurozónu v mezinárodních finančních institucích.

Nedávné události jen posílily argumenty pro prosazování tohoto přístupu. Vedoucí evropští představitelé diskutují o změně smluv tak, aby na úrovni EU vzniklo silnější hospodářské řízení, a i sami občané eurozóny volají po kvalitnějším dohledu nad finančním sektorem. Kromě toho vím, že naši partneři ve skupině G-20 pohlížejí na Evropu při hledání řešení jako na celek, nikoliv jako na jednotlivé členské státy. Stále více se tedy zdá, že by bylo příliš smělé neuvažovat někdy v budoucnu o zřízení evropského ministerstva financí.

Ministerstvo financí EU by však tvořilo jen jednu složku budoucího institucionálního rámce Evropy. Lze si představit, že jakmile se začnou různé prvky suverenity sdílet, mohl by se z Evropské rady vyvinout Senát EU, přičemž z Evropského parlamentu by se stala dolní komora. Stejně tak by se Evropská komise mohla stát exekutivou a Evropský soudní dvůr by převzal roli soudní moci EU. Vzhledem k dlouhým a hrdým dějinám evropských zemí navíc nepochybuji o tom, že v budoucí Evropě bude hrát významnou roli „subsidiarita“ – dokonce o mnoho významnější než v současných modelech federace.

Moje názory jsou osobními názory evropského občana. Budoucnost Evropy spočívá v rukou jejích demokracií, v rukou evropského lidu. O tom, kterým směrem se má Evropa vydat, rozhodnou naši spoluobčané. To oni jsou pány. Ať už však evropské instituce získají jakoukoliv podobu, je k tomu nutná skutečně celoevropská veřejná debata.

Jako Evropané se hluboce ztotožňujeme se svými národy, tradicemi a dějinami. Jsou to evropské kořeny. Zároveň však potřebujeme víc roztáhnout své větve.

Dnes bychom se tedy neměli ohlížet zpět. Musíme hledět kupředu – na příležitosti ke společnému zlepšení a na potenciál všech zemí být silnější a lépe prosperovat v dobře fungující unii.

Autorem textu je Jean-Claude Trichet, který byl prezidentem Evropské centrální banky (2003-2011) a prezidentem Francouzské centrální banky (1993-2003). V současnosti je členem Rady ředitelů Banky pro mezinárodní platby.

Copyright: Project Syndicate, 2011.