Maďarsko euro spíše jen tak nepřijme. Magyarova vláda by musela škrtat tak razantně, že by zloba lidu nejspíše dláždila cestu zpět do úřadu jeho odpůrci Orbánovi

Maďarská cesta k euru do roku 2030, jak ji slibuje novopečený premiér Péter Magyar, by byla hotovou fiskální šokovou terapií. Pokud by Budapešť chtěla splnit maastrichtská kritéria tak, aby její veřejný deficit nepřesahoval tři procenta HDP a veřejný dluh klesl k hranici 60 procent HDP, musela by během tří let provést rozpočtový obrat, který by v českých poměrech odpovídal téměř půl bilionu korun ročně.

Evropská komise čeká, že maďarský veřejný dluh v roce 2027 dosáhne 76,8 procenta HDP a deficit veřejných financí 5,8 procenta HDP. Maastrichtská kritéria přitom požadují deficit nejvýše tři procenta HDP a dluh nejvýše 60 procent HDP, případně dluh dostatečně rychle klesající k této hranici. Maďarsko by tedy muselo v letech 2028 až 2030 řešit dva úkoly současně: prudce srazit roční schodek a zároveň dostat dolů samotný dluhový poměr.

Snížení deficitu z 5,8 na tři procenta HDP znamená zlepšit hospodaření o 2,8 procentního bodu HDP ročně. V českých proporcích, při ekonomice kolem 9,5 bilionu korun, by takový krok odpovídal zhruba 270 miliardám korun ročně. To je samo o sobě mimořádně tvrdá konsolidace.

Jenže tím by Maďarsko splnilo pouze deficitní kritérium. Dluh by stále zůstával výrazně nad 60 procenty HDP. Pokud vyjdeme z dluhu 76,8 procenta HDP v roce 2027 a zohledníme, že nominální maďarská ekonomika dál poroste, část práce odvede růst jmenovatele. I tak by však při realistickém nominálním růstu kolem pěti až pěti a půl procenta ročně muselo Maďarsko do roku 2030 dodatečně snížit nominální dluh zhruba o šest bilionů forintů. V přímém přepočtu jde přibližně o 420 miliard korun. V českých reáliích, tedy jako stejný podíl na velikosti ekonomiky, to odpovídá asi 600 miliardám korun za tři roky, čili zhruba 200 miliardám korun ročně. To je tedy, jako by Česko prakticky vymazalo svůj celý strukturální deficit.

Po sečtení obou požadavků vychází, že maďarská vláda by musela v letech 2028 až 2030 zlepšovat fiskální pozici tempem odpovídajícím zhruba 470 až 500 miliardám korun ročně v českých poměrech. V poměru k výkonu ekonomiky jde přibližně o pět procent HDP každý rok. To není běžná rozpočtová úspora, ale zásah velikosti několika konsolidačních balíčků najednou.

Právě zde se ekonomická aritmetika mění v politickou realitu. Takto výrazné škrty, daňové zásahy či omezení výdajů by pravděpodobně otřásly každou maďarskou vládou. Pokud by je ta Magyarova skutečně prováděla , mohla by si velmi rychle vyrobit stejný problém, který v jiných zemích opakovaně potápěl reformní kabinety: voliči chtějí evropskou stabilitu, ale nikoli její okamžitou rozpočtovou cenu.

V maďarských podmínkách by tak tvrdá konsolidace mohla znamenat politický paradox. Vláda, která by chtěla Maďarsko přiblížit euru a Evropě, by kvůli nákladům této cesty mohla otevřít prostor pro velkolepý comeback Viktora Orbána. Ten by mohl z eura udělat symbol vnějšího diktátu, škrtů a zdražování a stavět se do role ochránce maďarských domácností před „bruselskou drezúrou“. Fiskální očista by se tak mohla stát jeho nejsilnější opoziční zbraní.

Maďarsko by pro euro do roku 2030 muselo udělat rozpočtový obrat, který by v českém měřítku znamenal každoroční zlepšení hospodaření zhruba o půl bilionu korun. To je částka odpovídající řadě měsíců důchodových výdajů českého státu.

Proto je iluzí tvrdit, že euro lze „prostě přijmout“, pokud se pro něj vláda rozhodne. Bez fiskální disciplíny se z měnové ambice stává jen politické přání. A v Maďarsku by se toto přání mohlo Magyarově vládě politicky vymstít. Ke společné měně by zemi nechyběl jen kurzový režim, ale především stovky miliard korun ročního fiskálního úsilí v českých proporcích — tedy přesně ten typ nákladů, který by mohl Orbánovi pomoci k návratu.

Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom, Trinity Bank