Jak obnovit evropský růst

Dluhová krize v Evropě řádí už tak dlouho, že někteří lidé začínají pokládat za samozřejmé, že vedoucí představitelé eurozóny mohou pokračovat v klopýtání od jednoho nulového řešení ke druhému, aniž riskují katastrofu. Pokud však kterákoliv z problémy sužovaných jihoevropských ekonomik nedokáže v nadcházejících měsících restrukturalizovat svůj dluh, výsledná nákaza se rychle rozšíří z eurozóny do celé globální finanční soustavy, přičemž důsledky budou mnohem vážnější než ty, které následovaly po pádu banky Lehman Brothers v září 2008.

Navzdory nové dohodě dosažené na prosincovém summitu Evropské unie zůstává posílení důvěry finančních trhů v eurozónu těžko splnitelným cílem. Směnný kurz eura klesl bezprostředně po summitu na nejnižší hodnotu z celého roku (kolem 1,30 dolaru za euro), přičemž výnosy z italských pětiletých dluhopisů dosáhly nového maxima (téměř 6,5%). Prezidentský kandidát francouzské Socialistické strany Fran„ois Hollande jednoznačně prohlásil, že nejnovější dohoda „není správnou odpovědí“, protože „bez hospodářského růstu nedosáhneme žádného z cílů v oblasti snížení deficitu“.

Hollande měl pravdu. Za téměř dva roky od vypuknutí krize v Řecku nedokázali lídři EU navrhnout řešení, které by nacházelo rovnováhu mezi střídmostí a ekonomickým růstem. Kdykoliv dají trhy najevo skepsi z životaschopnosti eura, začnou evropští lídři překotně obnovovat důvěru pomocí úsporných opatření, přičemž zcela ignorují hlubší potřebu opětovně vytvořit podmínky pro růst. Co je naléhavé, vytěsňuje to, co je pouze důležité. Bez růstu jsou však dlouhodobé vyhlídky EU chmurné.

Od začátku krize byla potřeba hospodářského růstu v problémových evropských zemích vykreslována jako jejich problém. Pro věřitele, zejména pro věřitele německé, bylo hlavní prioritou vnutit rozmařilému evropskému jihu střídmost a disciplínu. Protože velkou část dluhu bank a vlád z evropské periferie drží německé banky, soustředili se vedoucí činitelé na tuto finanční vazbu mezi německou ekonomikou a ekonomikami členských zemí eurozóny, které jsou v potížích. Pochopitelná touha německé kancléřky Angely Merkelové ukáznit marnotratníky se však zároveň rovná podřezávání poslední zbylé větve, na níž němečtí bankéři a daňoví poplatníci sedí.

Strategie Merkelové ignoruje druhou vazbu mezi Německem a silně zadluženými státy eurozóny. Velký podíl německého exportu (stejně jako exportu dalších zdravých ekonomik eurozóny) totiž směřuje na trhy v eurozóně – včetně trhů na problémovém jihu.

Až do vypuknutí krize Německo nesmírně těžilo ze stabilního prostředí vytvořeného eurozónou. Země z okraje vykazovaly velké schodky na běžném účtu, které dotovaly německý růst. Pokud se nyní tyto trhy smršťují – a úsporná opatření prozatím vedla k hlubokým recesím v Řecku a Irsku, přičemž se očekává, že je v příštím roce bude následovat Portugalsko –, bude se smršťovat i německá ekonomika. Vysoce zadlužené jižní státy zdaleka nejsou jediné, kdo má na vlastním hospodářském růstu zájem.

Jakákoliv životaschopná strategie řešení krize se musí zabývat oběma vazbami mezi ekonomikami jádra a periferie. To znamená najít optimální politický mix mezi střídmostí a růstem. Pouze řešení, které oba zájmy vyváží, zaručí dlouhodobý růst ekonomik na okraji i v jádru eurozóny, ujistí dluhové trhy o jejich solventnosti a zastaví šíření nákazy, která se hrozí prohnat celým kontinentem. Dohodu o institucionalizaci úsporných opatření, dosaženou na nedávném summitu EU, je třeba doplnit o růstovou politiku.

To vyžaduje dvojí přístup. Za prvé by se měla vysoce zadluženým zemím umožnit výměna stávajícího dluhu za nové dluhopisy emitované s výraznou slevou. Tato sleva je nezbytná pro snížení suverénního dluhu států na okraji eurozóny na zvládnutelnou úroveň a pro snížení bezprostředních dluhových plateb, čímž se uvolní zdroje pro investice a spotřebu, které umožňují růst.

Pokud však věřitelé musí nést negativní důsledky současné krize, měli by mít také podíl na budoucím hospodářském růstu zemí na okraji eurozóny. To vyžaduje druhý krok: navázání nových dluhopisů na záruky související s růstem HDP v zadlužených zemích. Proměna stávajícího suverénního dluhu na garance vázané na růst HDP by fungovala jako výměna dluhu za kapitál u firemního bankrotu. Zaručovala by, že věřitelé získají podíl na přínosu reforem, které eurozóna musí zavést, aby zajistila vlastní životaschopnost.

Existuje pro to precedens. Po vyhlášení státního bankrotu v roce 2002 Argentina úspěšně zavedla podobný program. Výměnou za snížení stávajícího dluhu emitovala argentinská vláda nové dluhopisy vázané na garance HDP a vyčlenila 5% z budoucího ročního růstu HDP nad úrovní 3,3% do fondu, k němuž měli přístup všichni věřitelé.

Tyto argentinské garance HDP začaly být brzy obchodovatelné nezávisle na dluhopisech, na něž byly původně navázány, což jejich držitelům umožnilo inkasovat peníze. A když došlo v Argentině k obnově růstu, její garance HDP se zařadily mezi nejlepší investice v rozvojovém světě, když v posledních pěti letech zaznamenaly celkový výnos přesahující 500%.

Bez hospodářského růstu nebude na krizi v eurozóně existovat žádné trvalé řešení. Mají-li problémové ekonomiky znovu ožít, musí jít ruku v ruce s nedávnými dohodami o úsporných opatřeních rovněž výrazné seškrtání dluhu. Takové seškrtání se však německým voličům obtížně politicky prodává. Garance HDP by byly dobrým způsobem, jak k dohodě přece jen dospět.

Autory textu jsou Jim Leitner, Nuno Monteiro a Ian Shapiro

Jim Leitner je prezidentem společnosti Falcon Management. Nuno Monteiro a Ian Shapiro jsou profesory politologie na Yaleově univerzitě.

Copyright: Project Syndicate, 2011.