Slepý svěřenský fond není zázračné řešení, jak eliminovat střet zájmů, ani v zemích jako USA, Kanada či Británie, paradoxně omezuje kontrolu veřejnosti. Babiš ovšem zachází dále než četní západní politici včetně Trumpa

Vložení majetku do slepého svěřenského fondu není zázračným řešením, jak zamezit střetu zájmů, ani v rozvinutých demokraciích a zemích se zavedeným a stabilním institucionálním a právním rámcem, jakou jsou Spojené státy, Kanada či Británie. V těchto zemích politici při nástupu do veřejné funkce celkem běžně umisťují svůj majetek do slepého svěřenského fondu. V poslední době takové řešení uplatnil třeba někdejší britský premiér Rishi Sunak nebo jeho současný kanadský protějšek Mark Carney.

Americký prezident Donald Trump se na rozdíl od některých ze svých předchůdců v Bílém domě řešení na bázi slepého svěřenského fondu vyhnul. Jeho majetek, konglomerát Trump Organization, nyní řídí jeho děti Donald junior a Eric. Takže o zaslepení svěřeného majetku nemůže být řeči už jen z tohoto důvodu. Protože americký prezident může i ve funkci neformálně dále ovlivňovat to, co se s jeho majetkem děje, skrze rodinnou vazbu na syny. Navíc zůstává konečným vlastníkem Trump Organization. 

Ústřední ideou slepého svěřenského fondu je ovšem právě to, že za účelem jeho zaslepení stane v čele osoba, která nemá s osobou, jejíž majetek se ve fondu ocitá, nic společného. Ani z hlediska rodinného, ani obchodního a finančního. Osobou, která svěřený majetek spravuje, nemusí být nutně osoba fyzická, může jít o osobu právnickou typu banky či jiné finanční instituce. Například ve Spojených státech může politik svůj majetek slepě svěřit bance, pokud jeho vazby s ní nejdou nad rámec vedení běžného či spořícího účtu, případně dalších základních služeb.

I věrohodné zaslepení svěřenského fondu má ovšem své limity stran snahy zcela předejít potenciálnímu střetu zájmu. Protože například politik, který svůj majetek do slepého svěřenského fondu vkládá, pochopitelně ví, jaký majetek do něj vkládá. I v praxi pokročilých západních demokracií přitom může politik určit základní mantinely chodu slepého svěřenského fondu. Teoreticky by sice třeba svěřenský správce mohl nahradit svěřené politikovo akciové portfolio akciemi úplně jinými, avšak v praxi k takto radikálním změnám nedochází. Svěřenský správce podobu slepě svěřeného majetku svými prodeji i nákupy proměňuje, aniž by o konkrétních změnách politik ve veřejné funkci vůbec věděl (v tomto smyslu jde vskutku o zaslepení), ale zřídkakdy jde o změny zcela převratné. Politik totiž může svěřenskému správci sdělit ještě před převedením majetku své základní požadavky, např. že si nepřeje, aby zaslepený fond investoval do kryptoměn nebo firem těžících uhlí. Sdělení nemusí být přímé povahy. Komunikace mezi politikem a svěřenským správcem probíhá v pokročilých demokraciích přes další osobu či těleso, například příslušnou komisi.

Politik i v rozvinutých západních demokraciích tedy ovšem i tak může fakticky zamezit tomu, aby svěřenský správce svěřovaný majetek fondu celý prodal. 

Existují přitom dva základní typu slepých svěřenských fondů. Zřízením prvního z nich se politik vzdává kontroly na svým majetkem nevratně, až do své smrti, zřízení druhého typu znamená vzdání se kontroly například pouze po dobu výkonu veřejné funkce. V obou případech politik sice neví, k jakým změnám ve fondu dochází, má ale možnost nahlédnout do základních, zpravidla čtvrtletních finančních výkazů a zjistit například, jak se vyvíjejí základní parametry fondu, jakými jsou příslušný celkový zůstatek nebo aktuální hodnota svěřeného majetku. 

Do slepého svěřenského fondu je v západních demokraciích umísťován zejména majetek typu akciových portfolií nebo portfolií jiných cenných papírů, méně již nemovitostí nebo obchodních společností.

Zřízení slepého svěřenského fondu paradoxně může znamenat ztrátu transparentnosti. Politik se totiž svěřením majetku takovému fondu i v pokročilých západních demokraciích vyvazuje z povinnosti přiznávat svůj majetek veřejnosti, neboť majetek svěřený fondu formálně přestává být jeho. Veřejnost tak je vlastně zřízením fondu „oslepena“ také, neboť přestává mít vhled do vývoje politikova majetku. Pokud přitom politik počítá s tím, že nad majetkem ve svěřenském fondu opět získá kontrolu po skončení veřejné funkce, ztrácí veřejnost kontrolu nad majetkem, který přitom zase jednou politikův celý bude. V tom tedy tkví zásadní rozpor mnohých slepých svěřenských fondů: mají eliminovat střet zájmů, leč vlastně veřejnost zbavují kontroly nad tím, zda se tak skutečně děje – veřejnost musí slepě věřit, že se tak děje.

Schéma, které volí nadcházející staronový český premiér Andrej Babiš, má tedy blízko k řešení na bázi nevratně zřízeného slepého svěřenského fondu. Slepý by měl být v tom smyslu, že Babiš, ani jeho osoby blízké – rodinně, obchodně, finančně – nebudou mít vliv na každodenní vývoj svěřeného majetku, tedy holdingu Agrofert. Slepý naopak není v tom, že Babiš vždy bude vědět, jaký je obsah svěřenského fondu. Ví, že v něm vždy bude Agrofert – a že tento majetek po jeho smrti připadne dětem. Takovéto základní mantinely určené politikem směřujícím do veřejné funkce – to, že se nemají (některá) svěřená aktiva prodat a jiná zase kupovat, či to, komu připadne majetek po politikově smrti – je však možné určit také v pokročilých západních demokraciích. 

Babiš naopak zachází dále než četní politici na Západě, kteří využívají institutu slepého svěřenského fondu, a to v tom, že se na rozdíl od nich svěřovaného majetku vzdává nevratně.

Lukáš Kovanda
Trinity Bank