Bermudský trojúhelník současné ekonomiky

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank.

Tajuplný bermudský trojúhelník na sebe strhává pozornost už po několik generací. Já jsem si na něj vzpomněl i v souvislosti s tím, že současná ekonomika se nedokáže z podobného bermudského trojúhelníku dostat. Cokoliv se do něj dostane, zmizí z dosahu radarů. Jde vlastně o černou díru, kde jde rozum i věda stranou a místo nich nastupují naděje, pověry, a kde odborníci plácající nesmysly. Ti všichni, stejně jako já, jen předstírají, že skutečně rozumí mechanismům ekonomiky.

Bermudský trojúhelník se táhne od Bermudských ostrovů k Portoriku a Miami. Ekonomika se naproti tomu pohybuje mezi vysokým oceněním akcií, vysokou nezaměstností a nízkým růstem a produktivitou. Také v bermudském trojúhelníku ekonomiky můžete najít důkazy, které vysvětlují většinu nebo možná i celý problém dnešní krize. Jenže to by Hollywoodu nehrálo do karet – teda pardon, americkému Fedu.

A nehodí se to ani bankám a jejim analýzám, natož pak médiím. Nikdo totiž nechce slyšet realitu a fakta, lidem snáze prodají tajemno a záhady! Ani vědecké vzdělání už tolik neláká a lidi radši studují aplikace a virtuální realitu.

Koluje taky jedna legenda, že přímo uprostřed tohoto trojúhelníku by mohla pod hladinou ležet pohřbená Atlantida. A nachází se zde také moderní měnová teorie (MMT). Její princip je přitom velmi jednoduchý: tisknout a utrácet peníze, pak počkat a modlit se za to, že jednou bude líp.

Ekonomický bermudský trojúhelník (EBT) je stále těžší obhájit. Už jen proto, že neustálé připomínání krize nás všechny staví do defenzivy, takže nejsme schopní přemýšlet dále než do příštího čtvrtletí. Všichni si naivně myslíme, že rizikový obchod můžeme ukončit dříve než ostatní. A méně cyničtí investoři (než jsem já) pak zjevně zastávají teorii, že některé věci je třeba zažít, ne o nich jen mluvit.

Kam dál?

Politici najeli už před mnoha lety do jednosměrky, kde couvání buď není povoleno, a nebo není možné. Dost už ale o politice. Důležitější je zjistit, co se bude dít dál.

Kdyby měli politologové vytvořit jednoduchý model toho, jak bermudský trojúhelník funguje, pak by v první řadě otestovali, z čeho vlastně současná politika vychází. Žádná politika a její teorie totiž není lepší než její premisa.

Premisou Fedu je přitom vytvářet pozitivní efekt bohatství,  který podle nich povede k lepšímu sentimentu a vyšším investicím. Barometrem úspěchu je zde akciový trh. Ale opravdu tento trh souvisí s bohatstvím? Akciové trhy sice mají za sebou úspěšnou šňůru, ovšem mají z toho nějaký prospěch i obyčejní lidé? Očividně ne. Akcie vlastní výlučně horních 10 procent populace. A sociální propast je teď mnohem strmější, než byla před začátkem krize.

V Japonsku jsou pak ještě dál a dělají všechno pro vytvoření bubliny. Slovo bublina bych tady rád zdůraznil. Politici už řadu let tvrdí, že je nemožné zjistit, kdy se bublina začíná nafukovat. Myslí si, že když bubliny proaktivně vytváří, jedná se o transparentnější proces. Jste z toho všeho zmatení? Já rozhodně ano, jenomže pro mě je abenomika už od začátku nesmysl.

Premisy byly narušeny, ale jak se politici se svým selháním srovnají? Změní snad styl vládnutí? Rozhodně ne, to bylo pro ně bylo horší než rouhání! Jednosměrka přece znamená, že můžete jet pouze dopředu, a ne couvat. Možnost volby platí pro demokratické a kapitalistické systémy, jen s výjimkou krizových let. V dobách krize totiž potřebujeme, aby byli vrcholoví představitelé naší země, tzn. politici a centrální bankéři, předvídaví a vedli nás. Jejich nadpozemský přehled nás v pořádku dovede až do země zaslíbené, kde slunce nikdy nezapadá.

Jenže je potřeba podniknout razantnější kroky. Stačí si vzít příklad z nekonečného kvantitativního uvolňování z pera Japonské centrální banky, které bylo oznámeno 4. dubna. Od tohoto experimentu uplynul jen měsíc a výnosy z japonských státních dluhopisů už stoupají, žádné klesání.

Několik uznávaných manažerů makrofondů si myslí, že do kolapsu Japonska zbývá méně než 12 až 18 měsíců. Jedním z nejhlasitějších je i Kyle Bass. Možná by Japonsko mělo popřemýšlet o tom, co vlastně chce.

Japonskému premiérovi Shinzo Abemu ke zvolení pomohla jeho strategie o třech pilířích. Součástí jednoho z nich byla i dodávka “levných peněz? na trh, což se mu povedlo celkem lehce. Bude však téměř nemožné, aby se tento stimul promítl také na nabídkové straně ekonomiky. A to kvůli jeho současné podobě, nedostatečné imigraci obyvatel a nákladům na zdravotnictví a důchody. I když přeju Japonsku jen to nejlepší, ekonomický bermudský trojúhelník se mu nejspíše vymstí.