Když se Vladimir rozhodne, že sousední stát je historický omyl, netrpí tím jenom mapy v učebnicích. Trpí naše platební karta. Je to fascinující ekonomický model: on si léčí mindrák z rozpadu SSSR a my za odměnu platíme padesát korun za litr. A pak je tu Donald. Ten zase věří, že svět je jedna velká realitní kancelář, kde se všechno vyřeší křikem. Jeho návrat do hry znamená jediné… novou vlnu chaosu a je jedno, jestli je to ve Venezuele, Grónsku nebo v Iránu. Výsledek? Ceny ropy vystřelí do stratosféry dřív, než stačíte říct „Make America Great Again“.
Tihle borci dokážou „pokakat“ i to, co fungovalo desetiletí, a ještě se u toho tvářit jako zachránci civilizace. Jejich politický talent končí přesně tam, kde začíná realita běžného smrtelníka. Benzín? To je daň za carské ambice a Trumpovo pošťuchování s Íránem. Elektřina? Příplatek za to, že se někdo v Kremlu špatně vyspal. Chleba? Marže za to, že se velmoci přetahují o vliv. Je to jednoduché. Oni se hádají o to, kdo je králem na hřišti, a my jsme ti, co jim za to hřiště platí nájem a ještě jim pak musejí čistit kopačky.
Nejhorší na tom není ani tak to, že nám vládnou lidé, kteří by neprošli ani testem empatie u zápisu do školky. Nejhorší je ten pocit u pokladny v supermarketu. Tam si uvědomíte bolestnou pravdu. Svět možná patří psychopatům, ale jejich účty platíme my. Zatímco oni se opájejí svou nepostradatelností, my jen tupě zíráme na ten cár papíru z tiskárny s nesmyslnými číslovkami.
Michal Uma
