Představme si člověka, kterému v 1950 bylo dvacet let. Znal rádio, telefon s otočným číselníkem a o televizi četl jen v časopisech. Automobily byly jednoduché, letadla vzácností. Když v roce 1990 oslavil šedesátiny, svět se moc nezměnil. Jednoduchá auta, letadla vídal o něco častěji, a tu televizi už měl, dokonce i barevnou. Nic z toho ale nevyžadovalo, aby rozvíjel svoje znalosti. Teď si představme člověka, který měl dvacet let v roce 1990. Jeho výchozí bod byla ona jednoduchá auta a barevná televize. No, možná už doma měli videopřehrávač, přesto pořád psal na psacím stroji. V roce 2030 mu bude také šedesát. Co všechno zažil a ještě zažije? Internet, který změnil komunikaci i obchod. Mobilní telefony, které se staly kapesními počítači s fotoaparáty v jednom. Sociální sítě, digitální streaming, virtuální realitu, umělou inteligenci v běžném životě. A vývoj nekončí. Auta začínají jezdit sama, lékařské diagnózy pomáhají určovat algoritmy a práce se přesouvá do digitálního prostoru.
Rozdíl mezi těmito dvěma generacemi není jen v míře technologických novinek, ale především v rychlosti a komplexitě změn. Zatímco první generace měla čas se novinkám postupně přizpůsobovat, druhá generace zažívá lavinu inovací, které mění způsob života. A právě zde se ukazuje, proč tolik lidí s nostalgií vzpomíná na „jednodušší časy“. Minulost se zdá být srozumitelná, zatímco současnost často působí jako nepřehledný tok nových aplikací, zařízení a pravidel.
Člověk se asi přirozeně brání přetížení, a tak se vrací k hudbě svého mládí, k filmům z dob, kdy svět dával jasnější smysl. Možná je to i způsob, jak si uchovat pocit stability. Technologický pokrok přináší pohodlí i možnosti, ale vyžaduje neustálé učení.
A tak buďme rádi, že my se učíme rádi. Hledáme cesty, jak využívat všechny ty novoty, od kterých očekáváme, že nám pomohou vydělat víc peněz. Ne vždy se to daří. Přesto jsme ale díky tomu schopni běžet podobně rychle, jako běží měnící se svět.
Michal Uma